Menu

Rozhovor k filmu Hlava – ruce – srdce

www.ceskatelevize.cz

Režiséra Davida Jařaba znáte ze svého působení v Divadle Komedie. Jak jste reagovala na to, když vám nabídl hlavní roli ve svém druhém celovečerním filmu Hlava – ruce – srdce?S Davidem jsme se vlastně v Komedii střídali a já jsem pak začala studovat režii. Jako herečka už také od té doby v podstatě nepracuji a Davidovu práci jsem tedy znala jen jako divák. Když o tomto svém filmu začal se mnou mluvit, zdálo se mi, že je to jen tak, v rámci jeho osobitého humoru, při oslavě jedné z jeho divadelních premiér.

Jaké pocity jste měla při prvním čtení scénáře a jak jste si při tomhle prvním seznámení v duchu „načrtla” svou hrdinku?
Byla jsem napjatá a měla velký pocit zodpovědnosti, abych dokázala přinést Davidovi a jeho filmu tu pravou hloubku a zároveň přirozenost, má zkušenost s filmem byla totiž v podstatě zanedbatelná. I když vlastně první role mého života mě určitě dost utvářela, v necelých čtyřech letech jsem totiž nebyla schopna odlišit, co je jen jako a co se mě doopravdy týká, čili kde je rozdíl mezi postavou holčičky z dětského domova a mnou samotnou. Roli Kláry z filmu Hlava – ruce – srdce jsem od prvního čtení také nejspíše chápala prostě jako určitou vzrušující část svého života.

Měnil se v průběhu natáčení a práce na postavě váš pohled na ni a pochopení jejího konání? Jak byste ji charakterizovala?
Zdá se mi to podobné jako poznávání nového člověka. Někde ho potkáte a připadá vám nějak povědomý a téměř osudový, přátelství s ním může vzniknout během jednoho dne, ale pak najednou přijdou situace, kdy mu nerozumíte. Ten člověk, jehož jste si tak bezhlavě oblíbili, se zachová pro vás naprosto nečekaně – to je velice zábavné, poznáváte tak totiž nejen jeho, ale i lépe sami sebe. Je to sebejistá, zkušená a odvážná žena.

Sdílíte s autorem filmového příběhu názor, který lze číst z jeho poselství, že ženy jsou silnější a životaschopnější bytosti než muži?
Já chápu ten příběh metaforicky, postavy zastupují určité typy, které se ve společnosti odedávna vyskytovaly a vyskytují, a Klára je, možná jen náhodou, žena. I když podstatné mi připadalo například takové zesměšnění války (a ta by se snad dala chápat zejména jako mužský projekt) převedené do obrazu ohrady plné kohotů, kteří jsou z toho početného rivalství úplně dezorientovaní. Ženy musí chránit život, který v nich vzniká a je na nich první roky zcela závislý, jsou tedy asi lépe vybavené pro jeho zachovávání, péči a kultivaci – muži zas pro tvorbu i ničení v rámci tvorby nové, ale dnes se tohle všechno mísí a komplikuje. Náš film postihuje svět na rozhraní toho, kdy ještě muži a ženy hráli lépe tyto své určené role.

Jak se vám existovalo v dobových reáliích Rakouska-Uherska a jak jste si zvykala na módní kreace, do nichž vás oblékla kostýmní výtvarnice?
Nestačila jsem si zvyknout, architekt filmu vytvořil hezké, oduševnělé prostředí. Kostýmy Sylvy Hanákové mi pomáhaly, nejsem to já, je to Klára, postava z Davidovy hlavy.

Role Kláry je největší ve vaší filmové kariéře – nepočítáme-li ty dětské. Bylo to přínosné vybočení z divadelní práce – ať už herecké nebo režijní, nebo vás utvrdilo v tom, že divadlo nic nenahradí?
Film je prostě jiný než divadlo. Hodně jiný. Herec na jevišti se projevuje tady a teď. Podobá se trochu sportovci. Také zde velmi riskuje (tedy on i divák), je to vrcholně živoucí akt, jde tu o setkání, kontakt v reálném čase a prostoru, je to společná, společenská hra na divadlo. I diváci tu přijímají role a záleží na tom, jakou atmosféru vytvoří, jak jsou vnímaví, odvážní, inteligentní a to se zpětně odrazí na jevišti a ve výkonech herců. Film je hotový, konzervuje čas a komunikuje jinak. Obojího se účastnit je úchvatné z různých důvodů.

Jste sama uznávanou režisérkou. Neměla jste tendence mluvit režiséru Jařabovi do jeho kompetencí?
Ne, byla jsem po dlouhé době okouzlena možností nebýt zodpovědná za celek, nemít starosti s financemi, náladou a zdravím zúčastněných a moci se jen naučit krásný text, obléci dobové šaty a přemýšlet například o své babičce a prababičce, které prožily obě světové války… nechat se režírovat Davidem je totiž velmi příjemná věc, člověk si je v jeho rukou jistější, že život, práce, svět okolo i on sám v tom všem, má nějaký svůj skrytý a nádherný smysl.

Některé exteriéry byly dost náročné. Které záběry a sekvence byste si už nechtěla zopakovat?
Všechno bylo zábavné a zopakovala bych si to, až do bezvědomí, znovu – klidně…

Film HRS klade na diváka dost velké nároky, musí přijmout jeho tempo, atmosféru, poetiku a navíc „luštit“ jeho symbolické poselství. Myslíte, že současný filmový divák je k tomuto ve větší míře ochoten?
To se jistě, záhy po uvedení do kin, ukáže. Mně film nepřipadá nekomunikativní a jeho řeč zas tak moc komplikovaná, ale pro masy zřejmě opravdu vytvořen nebyl, mne samotnou velmi zajímá, do jaké míry bude rezonovat.

Sdílet?

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on linkedin