VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Ženy a panenky . . . . . . . . . . . . .  
autor: Arnošt Goldflam

divadlo: Divadlo Aréna, Ostrava
premiéra: 6. 4. 2013
 
režie: Viktorie Čermáková / scéna a kostýmy: Jana Preková / hudba: Jan Kučera

hrají: Tereza Dočkalová, Zuzana Truplová, Petra Kocmanová, Alena Sasínová-Polarczyk, Dana Fialková,
Tereza Cisovská
o inscenaci:

Jak by to bylo krásné, stát se jednou paní svého vlastního těla a dělat jen to, co se zachce.


Viktorie Čermáková - z rozhovoru o hře, Deník 8. 4. 2013 (celý rozhovor)
Na ženy je tlak - máš cenu, jen když jsi krásná

Ženy a panenky jsou hrou z pera muže, který se snaží ženám porozumět, a proto o nich píše. Myslíte, že tato ženská hra vykazuje nějaké rysy, že ji napsal muž?

Nechápu hru jako ženskou. Je patrné, že je dobrým psychologem, který žije většinu života ve vztazích. Je to poněkud alegorická hra, která pojmenovává principy
fungování obecně lidského společenství. Všímá si však i tlaku, který je vyvíjen na ženy: máš cenu jen tehdy, když jsi mladá a krásná, soucítí s námi. Zdá se,
že také kritizuje naše podléhání (zakletí ve svém čekání na prince zachránce), místo abychom se zachraňovaly samy. Toto modelové společenství nechává fungovat
na tradičních principech, které už dávno nevyhovují. Většina dramatické literatury se zabývá principy moci v mužské společnosti, zde autor vše vkládá do rukou žen
a poukazuje tím na fakt, že tyto věci se už učíme v rodinách, tam je ohnisko zodpovědnosti, už tam se rodí budoucí války.

Ženy a panenky mají sice hezký název, ale jinak ta hra moc laskavá není. Jaká bude její jevištní podoba?

Ráda bych právě podpořila žánr alegorie, původního lidového, rituálního a loutkového divadla. Postavy šesti žen jsou vlastně holčičky, které si na vztahy původně
jen hrály a během té hry zřejmě mimochodem vyprovokovaly povstání, války, revoluce, a tak uběhl celý jejich život.


rozhovor s Arnoštem Golflamem, 25. 3. 2013 (celý rozhovor)
O ženách píšu proto, abych je lépe poznal


z kritických ohlasů:

Pavla Bergmannová, Divadelní noviny 14.5.2013
Život není pohádka
Goldflamovy Ženy a panenky patří k jedněm z nejhranějších titulů současné české dramatiky. Zatím naposledy je premiérově uvedli v Komorní scéně Aréna.
Po Gogolových Hráčích, kteří byli určeni pro mužskou část souboru, se tak na repertoár dostává titul, v němž mohou zazářit také skvělé herečky této ostravské
scény. Inscenaci nastudovala hostující režisérka Viktorie Čermáková, která se s fenoménem ostravského divadla setkala vůbec poprvé.
Čermáková velmi správně vystihla svéráznou poetiku Goldflamova textu a v groteskní nadsázce představuje magický mikrosvět jedné zvláštní rodiny složené
z několika generací žen. Rodiny, v níž ale chybí muž, láska i vzájemná úcta. A také rodiny, která se tu stává jakýmsi obecným obrazem lidského života s jeho
rozmanitými fázemi od zrození ke smrti a zároveň nabízí nespočetné variace na téma moci, síly, manipulace i ponižování.
Výrazně stylizovaná scéna Jany Prekové, která je rovněž autorkou kostýmů, připomíná kombinaci dětského pohádkového studia televizních pořadů z 80. let
a jakéhosi zvětšeného pokojíčku pro panenky s hyperbolizovanými rekvizitami (např. molitanové buřty opékané na molitanovém ohništi). Jednotlivé hrdinky pak
před diváky postupně předstupují v kostýmech pohádkových postav, které vystihují jejich povahy, postoje či životní zkušenosti. Nejmladší dívenka hrající si
s panenkami (Tereza Dočkalová) je umíněnou a jen zdánlivě nevinnou Červenou Karkulkou, její školou povinná starší drzá sestra (Zuzana Truplová) je zase rebelující
pubertální Šípkovou Růženkou, jejíž lila tylové šaty kontrastují s punkově potrhanými punčochami. Strhaná, zbytečně se obětující a zcela neemancipovaná matka
(Petra Kocmanová) zase připomene Rumcajsovu Manku, zatímco despotická babička odmítající stárnutí (Alena Sasínová-Polarczyk) je Disneyho Sněhurkou
a v minulosti ukotvená senilní prababička (Dana Fialková j. h.) zase romantickou Zlatovláskou. A nechybí ani Panenka (Tereza Cisovská) – zde sexy Barbie v reálné
velikosti, která čas od času obživne, aby „filosofovala“ – ze svého pohledu nenávistně komentovala svět skutečných lidí a pronášela teze o těžkém údělu žen.
Přestože Arnošt Goldflam doporučuje obsadit jednotlivé role proti věku hereček (nejmladší dceru má ztvárňovat herečka nejstarší), v Aréně se rozhodli ponechat
obsazení v iluzivním pojetí. Herečky pak své role zvládají se skutečnou bravurou a výrazným nasazením, činoherní herectví, jemuž dominuje nadsázka, s lehkostí
střídají s pěveckými a tanečními čísly (hudba Jan Kučera) a podtrhují tak určitou, ovšem jen zdánlivě povrchní revuálnost inscenace. Právě tento inscenační klíč
umožňuje tvůrcům zprostředkovat s nenásilností i závažná témata, která se Goldflam pokusil do svých postav otisknout a jimiž je např. zneužívání dětí, holocaust,
potřeba emancipace ženy.
Bizarní surreálné situace tak postupně gradují k závěru, v němž jednotlivé hrdinky nakonec sundají své masky (paruky i části kostýmů), aby divákům odhalily
podstatu své hry na něco, hry s panenkami, hry s životy těch druhých… A nechaly poměrně hořce zaznít motto Goldflamova textu: Jak by bylo krásné, stát se
jednou paní svého vlastního těla a dělat jen to, co se zachce. V ostravské Aréně tak skvěle kombinují zábavu i groteskní nadsázku se závažnými tématy, a nabízejí
tak divákům nejen netradiční nahlédnutí do ženské duše.