VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
V kárném táboře . . . . . . . . . . . . .  
autor: Philip Glass

divadlo: Divadlo J. K. Tyla, Plzeň
premiéra: 30. 6. 2012
 
režie: Viktorie Čermáková / hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň / scéna a kostýmy: Jana Preková /
animace, video: František Pecháček
foto
: Pavel Skřivánek


účinkují: Jiří Hájek, Miroslav Kopp, Dominik Peřina, David Steigerwald a d.
o inscenaci:

Komorní opera V kárném táboře je z roku 2000 a skladatel ji napsal podle povídky Franze Kafky na libreto Rudolpha Wurlitzera. Její příběh nás zavádí do kárného
tábora a líčí plánovanou popravu jednoho z vězňů. Alegorické dílo se zabývá otázkami trestu a smrti, ale též humanismu a idealismu.Opera je napsaná pro dva
protagonisty – velitele tábora a návštěvníka, vedle nich se uplatňuje i několik epizodních postav. Doprovod tvoří smyčcový kvintet.


z kritických ohlasů:

Jan Dehner, Divadelní noviny 30. 7. 2012
Režisérka Viktorie Čermáková se v programu k inscenaci vyznává, že se do hudby Phillipa Glasse zamilovala, přesto scénickým konceptem danosti opery
nerespektuje. Ke čtyřem jednajícím postavám (Návštěvník – u Kafky Cestovatel, Důstojník, Voják, Odsouzenec) přidala kompars: skupinu výletníků (tři ženy a jeden
muž), očividně chovanců ústavu mentálně postižených doprovázených pečovatelem. Vznikl další dějový plán, jenž vytváří sociální kontexty původně místně i časově
nezakotveného děje: občerstvení v kavárně, jímž se dění otevírá, péče o dítě v kočárku, převlékání a líčení žen, tanec, ale také násilí na Odsouzenci, které si
společnost nejprve „vychutná“, až pak následuje „pomoc“. Lokality určují i některé prvky dekorace – pouliční svítilna, velkoměstská ulice na prospektu. Zcela
nepochopitelnou „inovací“ je transsexuální podoba obou vojáků (výrazné ženské líčení), u Důstojníka zdůrazněná nejprve pavími pery na zadku, později i orientálním
kostýmem. Těžko lze odhadovat důvody takového výkladu – snad chtěla režisérka podtrhnout zvrácenost příběhu vymknutého z reality, dosáhla však spíše opačného
efektu – jeho zlidštění a tudíž změkčení. (Volba některých prvků naznačuje možnou inspiraci pobytem v Thajsku či Barmě.)
Nabízí se ovšem i jiné vysvětlení inscenační koncepce: přenesením do jakési současnosti ukázat, že fantastičnost horroru není tak zcela nereálná, naopak je dnes
bohužel docela možná – viz poukaz režisérky v programu nejen na druhou světovou válku, ale „… i mnoho jiného, například případ Breivik“...