VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Můj soused, můj nepřítel . . . . . .  
scénář: Viktorie Čermáková, Matěj Samec

divadlo: Ateliér ND, Praha
premiéra: 21. 9. 2011

 
režie: Viktorie Čermáková / výprava: Jana Preková / hudba: Petr Kofroň / video: František Pecháček
foto:
Jiří N. Jelínek


hrají: David Matásek, Vojtěch Lavička, Ladislav Goral, David Tišer, Daniela Voráčková
o inscenaci:

Inscenace vznikla pod vedením autorky a režisérky Viktorie Čermákové v rámci projektu Nouzový vchod / Emergency Entrance, na němž se podílí vedle pražského
Národního divadla ještě řada dalších evropských scén. Společným tématem uváděných her jsou problémy související s migrací a imigrací nebo konflikt vyplývající
z problematického přijetí specifických či nepřizpůsobivých sociálních skupin do společnosti.



Viktorie Čermáková o inscenaci na stránkách Činohry ND


z kritických ohlasů:

Marta Ljubková, Aktuálně 26. 9. 2011
...Protože domácí autoři se až na výjimky angažovanému dramatu vyhýbají, původní scénář napsali režisérka inscenace Viktorie Čermáková a dramaturg Matěj
Samec. V tomto případě jde tedy - jak je v podobných případech typické - spíše o sled scének. Můj soused, můj nepřítel tak tvoří kaleidoskop situací s rámcem dost
odlišného typu; vzhledem k hojnému použití živé muziky můžeme bez obav mluvit o kabaretu.
Kabaretu na romské téma, v němž - a to je v našich končinách pořád ještě trochu neobvyklé - účinkují sami Romové. Inscenace však nemá být ilustrací „hodných
Romů", kteří to mají mezi bílými těžké, jako spíš reflexí toho, jak si tváří v tvář odlišnému etniku počíná majorita. Inscenátoři totiž počítali primárně s bílým publikem
a na výsledném tvaru je to znát. Čermáková se Samcem se nesnaží o idealizaci Romů, spíš stopují kořeny a podoby našeho rasismu a jeho projevů.
Po čase se slovo stává mantrou oné nakadeřené příšery - ztělesnění všech tupých pohůnků, kteří další účastníky konference (romské umělce a aktivisty) nejprve
zabílí moukou, potom vytlačí od předsednického stolu a nakonec zamknou venku. Voráčková se ovšem,  stržena diváckou reakcí, nechává vyprovokovat ke zbytečné
karikatuře; text sám je dostatečně šílený a čím víc se mu nechá vyniknout, tím lépe.
To je ostatně obecnější nešvar - nedůvěra v jednotlivost. Slovo nejvíc působí tam, kde dostane odpovídající prostor: nechá-li se zaznít rasistické počítačové diskusi
bez zbytečných jevištních ornamentů, je to nakonec nejsilnější. Ještě dál se režisérce podařilo zajít v okamžicích, kdy text doplňuje kontrastní nebo překvapivou
jevištní akci...
Inscenační vrchol přichází ve chvíli, kdy Ladislav Goral, představitel Nejstaršího Roma, předčítá dopis romského aktivisty Karla Holomka, v němž rezignuje na funkci
člena vládní rady pro lidská práva, a vedle něj se Nejmladší Rom v podání Davida Tišera pomalu líčí a před našima očima se mění z muže v ženu. V tu chvíli inscenace
získává mnohem obecnější téma identity vůbec; prosté rozlišení na Romy a ne-Romy najednou přestává prostě platit ve své ubohé jednoduchosti...
Je evidentní a chvályhodné, že režisérka se snažila vyhnout na jevišti přímo prezentovaným rasistickým výrokům, vždycky se vlastně jaksi zprostředkovaně citují.
Od zmíněného, projekcí zvětšeného internetového chatu přes předem nahraný dokument (Etnického Čecha hraje David Matásek, jediný herec ND v rámci tohoto
projektu) až po dokonale zparodovaný rasistický text příslušníků Národního odporu, jímž je z internetu převzatá vzpomínka na setkání s bývalým příslušníkem SS...
Strukturou i obsahem se Můj soused, můj nepřítel řadí k podobným projektům domácí alternativní scény. ND jím ukazuje, že první scéna je otevřenější, než by se
mohlo některým škarohlídům zdát.