VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Poslední oheň . . . . . . . . . . . . . .  
autor: Dea Loher

divadlo: Nová scéna ND, Praha
premiéra: 7. 3. 2010
 
režie: Viktorie Čermáková / výprava: Andrea Králová /  hudba: Petr Kofroň / foto: Jiří Štrébl

hrají: Zdena Hadrbolcová, Marcela Holubcová, Lucie Roznětínská, Eva Salzmannová / Halka Třešňáková,
Jiří Černý, Stanislav Majer, David Steigerwald,
Jiří Zeman Sönmez
 
z kritických ohlasů:

Jana Machalická,
Lidové noviny 16. 3. 2010
Pohle
d do vivária nešťastníků
Rozžít divadlem prostor obložený procovsky působícím zeleným mramorem není jen tak. Foyer Nové scény svou estetikou brutalismu připomíná křížence mezi
mauzoleem a krematoriem, a tak Loherové hra, která vypráví o dost chmurných věcech včetně odcizení a smrti, vypadá, že je pro takové místo jako stvořená.
Jde o site specific svého druhu, který Čermákovou inspiroval, a tak své inscenaci dokázala vtisknout jasný tvar i styl.  (...) Anonymní městský život Loherová umístila
svou hru do domu na předměstí, do bytů, v nichž žijí osamělí a různě nešťastní lidé. Režii se podařilo tento pocit izolovanosti, chladu a vzájemné ostražitosti uchovat,
aniž by musela sáhnout k realistickému dovysvětlování. Přidala k němu ještě nedefinovatelnou atmosféru uzavřené nádrže, vivária, odkud lze skutečný život jen
závistivě pozorovat. Mihotání abstraktních prvků promítané na mramorovou stěnu připomíná scenérii nepřátelského nočního města. Funguje i pohled z oken na fasádu
protějších domů, postavy se tisknou na sklo, vyhlížejí cosi, co nemohou ani zahlédnout. (...) Čermákové inscenace má sílu autentického existenciálního soužení
a aspoň prozatím dala placet nově založenému prostoru – ve foyeru Nové scény se divadlo hrát dá.

Marie Reslová,
Hospodářské noviny 7. 4. 2010
Projít ohněm
Pražská Nová scéna připravila dráždivé představení. Poslední oheň je pokusem obrazně vyjádřit situaci současné společnosti. Je to stylově a vizuálně kompaktní
inscenace. Herci, byť se zkušeností v odlišných typech divadla, vklouzli s lehkostí do výrazem expresivní, ale zároveň až demonstrativně chladné a amplifikací
odosobněné interpretace textu. Tvoří sehraný chór, citlivě uvolňující prostor pro individuální sóla. Jsou tu výrazné herecké osobnosti (Stanislav Majer, Eva
Salzmannová, Marcela Holubcová), které odvážně vedou své postavy na hranu obnažujícího fyzického výrazu. Zdena Hadrbolcová vtipně stylizuje do nevědoucí
pohádkové stařenky babičku, kterou demence již osvobodila od útrap tohoto světa. (...) Čermákové inscenace přirozeně ovládla problematický prostor, funkční
a vizuálně efektní jsou průhledy prosklenou stěnou na Národní třídu, promítání na stěnu protějšího domu, stmívání, dokonce i zvenčí doléhající zvuky tramvají a sanitek
zapadají do výrazného hudebního plánu skladatele Petra Kofroně.