VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Lvíče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  
autor: Josef Škvorecký, Viktorie Čermáková

divadlo: Divadlo Komedie, Praha
premiéra: 7. 2. 2009

 
režie: Viktorie Čermáková / výprava: Kamila Polívková / hudba, zvuk, projekce: Ivan Acher /  
foto:
Kamila Polívková


hrají: Gabriela Míčová, Roman Zach, Hynek Chmelař, Martin Pechlát, Dana Poláková, Jiří Štrébl, Ivana Uhlířová,
Vanda Hybnerová
 
ocenění:

Divadelní noviny 5/2009
Za inscenaci Lvíče byla Viktorie Čermáková oceněna Divadelními novinami jako osobnost měsíce:

Po směle koncipovaném triptychu Políbila Dubčeka, realizovaném v prostoru La Fabrika, prokázala režisérka poněkud odlišný typ umu, totiž cit pro literární předlohu.
V případě Lvíčete se jí dařilo lépe než tvůrci filmové verze Václavu Gajerovi, akcentovala důležité zákruty fabule a ve spolupráci s dobrými herci Pražského komorního
divadla vystavěla znepokojivou moralitu s politickými i erotickými akcenty.



z kritických ohlasů:

Jan Kolář, Divadelní noviny 5/2009
V
bazénech a na jejich obrubnících
Autorku divadelního scénáře a režisérku inscenace Lvíče v Divadle Komedie Viktorii Čermákovou tedy čekal nejednoduchý úkol: smrsknout takřka třísetstránkovou
knihu do dvouhodinového představení (nakonec se to povedlo v devadesáti minutách), nezůstat přitom na povrchu děje a nabídnout publiku i něco z její sociálně-
ironicky-groteskní roviny. Rozhodla se dobře: jako osu inscenace vypreparovala ze Škvoreckého předlohy milostný propletenec proměnlivých vztahů Lenky, Vaška,
redaktora Ledna a jeho milenky Věry Kajetánové. Časté románové odskoky od základní dějové linky pak zhustila do tří scén – redakční porady nad Járinčiným
výbušným rukopisem, fragmentu ministerského večírku a zpackané živohošťské „bakchanálie“ – do kterých napěchovala to nejpodstatnější ze spisovatelova
pozorování dobových mravů i nemravů. Funguje to: i divákovi, který o Lvíčeti nikdy neslyšel, je zřejmé, že nejde o pouhé banální milostné potýkání zakončené
vraždou...


Jana Machalická, Lidové noviny, 20. února 2009
Existenciální muka v bazénu

Režisérce Viktorii Čermákové zjevně nešlo o to, aby evokovala šedesátá léta - dobu, v níž byl Škvoreckého román napsán a kdy se také odehrává; usiluje o širší
výpověď. Na šedesátá léta sice upomínají kostýmy, ale základní scénické řešení - bazén s vodou pokrývající střed jeviště - je metaforou, která umožňuje příběh
inscenovat s výmluvným přesahem do současnosti. Všechny postavy tohoto tragigroteskního příběhu se v bazénu setkávají: válí se v něm, souloží, vzájemně se
do něj hážou, rvou se, plavou po proudu, odírají si těla na mělčině či se topí. Ti, co v cynické společnosti momentálně prohrávají, z vody lezou zplihlí, omlácení
a směšní, zatímco ostatní, kteří se společensky vlní podél bazénu, podle potřeby předvádějí rozmanité prostocviky a pózy. Na suchu se odehrávají i scény v redakci,
kterým vévodí nebojácná Blumenfedová pečující o začínající autorku Jarinku. Té Ivana Uhlířová dodala obdivuhodnou kombinaci naivity, drzosti a bezděčného půvabu:
scéna, v níž ji Leden svede, je až po okraj naplněná hořkou ironií stejně jako její předchozí konfrontace s funícím a ožralým Emilem. Trapnost jako stylotvorný prvek.

Jevišti dominuje obrovský bazén naplněný vodou. V něm a na jeho širokém okraji se odvíjí ,,hořkej Škvoreckého svět směšných kunderovských lásek". Čermáková
totiž ve své inscenaci v podstatě spojuje literární (i životní) principy dvou velkých českých spisovatelů té doby - Škvoreckého a Kundery - v jeden. Škvoreckého suše
ironický ,,angloamerický" publicistický styl transformuje do mnohem krutějšího, jízlivějšího a hlavně dramatičtějšího Kunderova. Postavy jsou vesměs chladně
vypočítavé, směšné a cynické...
Režisérka v efektním, ale pro některé polohy obtížném minimalismu, na který v poslední době Komedie s takovým zaujetím přísahá, našla prostor i pro drsnou ironii.
S ní pak výmluvně komentuje vztahy postav - třeba nebohá Věra, která se svého Karla nehodlá vzdát, se zmáčená vynořuje z bazénu, aby do něj byla x-krát drasticky
„zaražena“ zpět, jindy zase nekňuba Vašek zamilovaný do Lenky padá do vody jako pytel brambor. Všechny tyto bazénové hrátky - trapné, drastické, komické - se
i přes různé výhybky spojí v jedinou výpověď o stavu duše, kterou výmluvně uzavírá Karlův bezcílný a zmechanizovaný pohyb z jedné strany dna bazénu na druhou...

Vladimír Hulec, Reflex, 5. března 2009
Lodičky slečny Stříbrné
Inscenace se odehrává v jediném prostředí – na plovárně. Kolem i uvnitř bazénu plného vody. Protagonisté se v něm šplouchají, ráchají, tančí i topí. Po jeho okraji
jako po módním molu přicházejí a odcházejí. Jejich texty jsou okleštěny na minimum. Skoro by nemuseli nic říkat. Charakterizují je jejich pohyby, gesta, brýle, líčení,
kostýmy. A slečnu Stříbrnou navíc i její v každém výstupu jiné, ale vždy nádherné boty-lodičky. Zanechává je za sebou jako lovec návnadu. A muži – všichni muži –
se na ni chytají.
Tato do detailu dotažená a promyšlená výtvarná a pohybová stylizace je jistou a neodolatelnou devízou pražské inscenace. Herci s velkou kreativitou a pochopením
přijali a rozpracovali režisérčin chladný, emoce rafinovaně skrývající výklad. Voda a břeh, čistota a špína, sucho a mokro, oheň a chlad. Nic víc. Slova jsou jen
zástěrkou. Vše podstatné se odehrává pod povrchem obyčejných, banálních situací.
Vedeni již několik sezón Dušanem D. Pařízkem k modernímu herectví umějí všichni přítomní herci stylizovat své postavy do mistrovsky jednoduchých gest a akcí.
Jejich dosud neobehrané, jedinečné, kreativní osobnosti, obrovské fyzické nasazení a vzájemná souhra upomínají na slavné epochy legendárních inscenací
Činoherního klubu či Divadla Na zábradlí. Ostatně, to byla také šedesátá léta... Pro takové divadlo stojí za to žít.

Jiří Peňáz, Týden, 2. březen 2009
Osudové známosti se Škvoreckým

Redaktora Ledna hraje Roman Zach jako bystrého proplouvače, který je vykolejen nečekaným zásahem citu, na což jeho dlouhé tělo reaguje různými esovitými
pohyby. Jeho přítel Žamberk v podání Martina Pechláta je naproti tomu strnulý jako prkno, což budí důvěru a nečekaný úspěch u žen. Šéfredaktora Procházku hraje
Jiří Štrébl s gustem a tak, jako by osobně znal i románový předobraz, bodrého a žoviálního Jana Pilaře, básníka-chameleona a dlouholetého šéfredaktora centrálního
nakladatelského domu Československý spisovatel. Scéna, v níž ukazuje, jak by zařídil, aby „Židáci jeli do Izraele, jak by jim ukázal“, je démonická. Jeho protihráčkou
je redaktorka Blumenfeldová, progresivní baba jako břitva, kterou ostře ztvárnila Vanda Hybnerová. Fascinující je jako obvykle Ivana Uhlířová coby talentovaná, a právě
proto obětovaná smutná prozaička Cibulová. Klaunštější tvář současné české divadlo snad ani nemá. Rychlost, s niž je její obličej schopen přejít ze slabomyslného
výrazu do oduševnělosti, by měla být zaznamenána v tabulkách. Dana Poláková v roli Lednovy odkopnuté milenky Věry a Hynek Chmelař jako rtuťovitý prozaik
Kopanec nejsou na scéně rozhodně do počtu.
Inscenace má švih a jiskru, těží z výborných románových dialogů a toho zvláštního fluida melancholie, které kolem sebe šíří.



z rozhovoru s Gabrielou Míčovou v MF DNES 7. 2. 2009:

Lvíče: příběh bytosti s úrazy na duši

Román je psán z mužského pohledu, ale silnějšími a sympatičtějšími figurami jsou ve Lvíčeti spíše ženy.

Ano, myslím, že tohle na dramatizaci i režii Lvíčete zajímá i Viktorii Čermákovou. Ona je citlivý člověk s bohatým, nejednoduchým životem. Pracuje intuitivně
a výborně cítí ženské téma. Ale samozřejmě se držíme toho, že příběh je vyprávěn mužem. Přesto by osud Lenky Stříbrné mohl stát samostatně.


Jak se vám hraje postava téhle tajemné slečny „s neprostupnýma očima jako černý bakelit“, jak píše Škvorecký?

Je to hodně složitá bytost s řadou úrazů na duši, což je pro herce velká výzva. Žije jen minulostí a přes svou vnitřní bolest není s to se přiblížit jinému člověku,
natož skutečně milovat muže. Hodně uvažuji o tom, kdo ona vlastně je. Myslím, že na to přijdu až s odstupem.


Přizpůsobuje se i podoba vašeho Lvíčete 60. letům?

Ano. Dobovost je v této inscenaci akcentována především kostýmy. Scéna je řešena jako abstraktní prostor, používáme minimum dekorací a rekvizit, které představují
reálie 60. let. Nám hercům tenhle scénický styl vyhovuje, protože právě v něm fungují ty nejjemnější nuance. Musíme být přesní, uvěřitelní a osobní. Pokud to mohu
říct tak pateticky, je příjemné stát na jevišti a „hrát pravdu“.


Kateřina Kočičková