VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Políbila Dubčeka . . . . . . . . . . . .  
autor: Karel Steigerwald, Francisco Nieva

divadlo: La Fabrika, Praha
premiéra: 8. 10. 2008

 
režie: Viktorie Čermáková / scéna a kostýmy: Zuzana Krejzková / hudební spolupráce: Daniel Čámský /  
foto:
Josef Chuchma


hrají: Ondřej Pavelka, Eva Salzmannová, Anita Krausová, Zdena Hadrbolcová, Jiří Štrébl, David Prachař / Jan Lepšík,
Martin Učík / Hynek Čermák, Václav Knop, Filip Rajmont / Radovan Klučka, David Steigerwald, Lucie Roznětínská,
Michal Juřica, Jan Bartoška, Petr Semerád, Stanislav Majer, Jan Lepšík, Gabriela Míčová, David Czesany, Eva
Salzmannová a d.
 
o hře Políbila Dubčeka (1968 - čas utopie):

První část, Hoří už Paříž, je sborová montáž, která zachycuje vznik studentských bouří v květnu 68. Montáž vychází z dobových textů, z pamětí Jeana Clauda
Carriera, z komunistického manifestu K. Marxe, z myšlenek Che Guevary a z dalších utopických materiálů.

Druhá část, Políbila Dubčeka, je groteska o zatčení Dubčeka, o moskevském jednání v srpnu 68 a o osudech dívky, která políbila Dubčeka a chtěla políbit Brežněva.

První a druhou část napsal Karel Streigerwald

Třetí část je postabsurdní komedie španělského autora Francisca Nievy Zrychlené srdce. Zabývá se intelektuální a citovou prázdnotou, která přišla po euforické utopii
roku 1968.



z kritických ohlasů:

Josef Mlejnek, MF DNES,
25. 10. 2008
Políbila Dubčeka, působivý dort socialismu s lidskou tváří
Autorem prvních dvou částí Ať hoří Paříž a Políbila Dubčeka je Karel Steigerwald, třetí částí je aktovka španělského dramatika Franciska Nievy Zrychlené srdce.
Zatímco myšlenky socialismu zažívaly v Československu v roce 1968 svého druhu poločas rozpadu, předvedly se v průběhu květnových studentských bouří v Paříži
jakoby v plné síle.
    V první části, čtvrthodinové scénické koláži, improvizovanou módní přehlídku na molu - symbol buržoazního laciného pozlátka - záhy vystřídá makabrický tanec
studentů, mladých teoretiků i praktiků revoluce.
    Z inscenace Políbila DubčekaPři pohybových kreacích se z úst postav linou slogany slepené z vulgárního freudismu, ještě vulgárnějšího marxismu a výhrůžek,
které díky významovým či situačním posunům získávají na komičnosti - například kategorický požadavek zespolečenštění žen a neobratné pokusy "dělat lásku".
    Zdena Hadrbolcová s čepicí na hlavě mluví jako Sartre, "dlažební kostka jako argument" se naštěstí objevuje pouze jako citát a vzduchem jen poletuje vybledlý
prapor revoluce. Zde se rodili budoucí teroristé, ale také pozdější zkrotlí představitelé různých establishmentů.
    Osudové polibky
    Přesun do českých poměrů je téměř plynulý, byť se vracíme o tři roky zpátky, do pražských majáles roku 1965. Jejich král, americký básník Allen Ginsberg,
přijímá světelnou korunu. Hraje ho i recituje Zdena Hadrbolcová a jeho verše zaznívají i později jako komentář poetické volnosti k panující nesvobodě.
    Steigerwaldův dramatický rukopis i režijní výklad Viktorie Čermákové navazují na jejich společnou kreaci Horáková x Gottwald, která se v La Fabrice objevila
před dvěma lety. V neméně groteskní scénické koláži jen ubylo krutosti ve prospěch směšna, což je posun analogický přechodu z 50. do 60. let.
    Z inscenace Políbila DubčekaDějovým pojítkem je příběh trojího osudového políbení. Studentka Jaruna - vedle Anity Krausové ji v montérkách jako živý komentář
událostí po dvaceti letech ztělesnila Eva Salzmannová - políbila o majálesu Ginsberga, vyhodili ji ze studií a skončila ve fabrice. Tam, již jako pracující, políbila
Dubčeka, a nakonec by měla políbit i Brežněva...
    To jsou malé dějiny, ty velké tvoří jiní, kteří se občas nahodile promítají do těch malých. Postavou, kolem níž a zčásti jejím prostřednictvím se naplňují,
je Alexander Dubček. Postavou směšnou až do vnitřností - paňácovitou podobu mu přesně vtiskl Ondřej Pavelka.
    Na scénu je přivezen i s bicyklem v zaskleném futrálu, padají mu brýle, plete dohromady neslučitelné věci a Brežněv si ho na jednání v Moskvě po invazi nechává
přinést jako ulovenou zvěř.
    Divácky vděčná je scéna, kdy s Biľakem (Jan Lepšík) a Černíkem (Martin Učík) připravuje dort socialismu s lidskou tváří, z něhož je nakonec nevábná spálená
placka.
    Závěr, při němž mrazí
    Jiří Štrébl si zahrál v obou dějinách: v malých chlapácky oportunistického vedoucího dílny Klabana, ve velkých generálního tajemníka Brežněva v celé rusácky
samolibé parádě - ve scéně, kdy unikne Jaruninu plivanci, jej zdobí krom bílé hrudi nafouklé jako holubí vole i "gumácká" maska s typickým přebujelým obočím.
    Z inscenace Políbila Dubčeka „Rusáků" je v představení víc. I když to mají být především "oni", jak je vidíme "my", všem by včetně Červoněnka (David Steigerwald)
a Grečka (Filip Rajmont) - jakkoli je skvělá scéna na záchodě, kde maršál s Biľakem upečou bratrský vstup - prospělo, kdyby uměli lépe "rusky" včetně intonace
a přízvuku.
    Brežněvová (přehrávající Lucie Roznětínská) si plete Čechy s Čečenci. Těžko říci, jde-li o anachronismus (v představení ovšem skvělý), neboť historicky poprvé
si nás s Čečenci spletl až Helmut Kohl. Je škoda, že autor jako antisportovec vynechal obojí hokejové události - to ovšem připomínám pouze jako pamětník.
    V závěru mrazí: přitom nevidět žádné plamenné projevy a gesta, jen za zvuků ústřední melodie Nemocnice na kraji města vjíždíme s okupanty do dvacetiletého
normalizačního seriálu...


Jan Jiřík, Deník, 4. 11. 2008
Triumf Alexandra Dubčeka v holešovické La Fabrice
Kromě autorského tandemu (Karel Steigerwald, autor textu, a Viktorie Čermáková, režie) a několika herců, kteří se objevují v obou inscenacích, obě jevištní díla
na motivy soudobých českých dějin spojuje inscenační styl. Je jím groteska, v Políbila Dubčeka… však daleko živelnější, daleko „veselejší“, než jak tomu bylo
v případě Horákové...
...
příslovečnou třešničkou celého představení zůstává herecký výkon Ondřeje Pavelky coby Alexandra Dubčeka. Pavelka představuje generálního tajemníka jako
neschopného jelimánka, komickou postavu, jež není schopna dát dohromady kloudnou větu, natož řídit stát. Jedná se o bezesporu o nejvíce provokativní pojetí
Alexandra Dubčeka, jaké jsme na českých scénách mohli vidět.


rozhovor s Viktorií Čermákovou v iHNED 16. 10. 2008