VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Macbeth . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  
autor:  William Shakespeare

divadlo: Středočeské divadlo Kladno
premiéra: 16. 2. 2008
 
režie: Viktorie Čermáková / scéna: Andrea Králová / kostýmy: Zuzana Krejzková / hudba: Petr Kofroň /
choreografie: Michal Kňažko
/ light design: Jan Dörner / foto: Petr Našic

hrají: Tomáš Petřík, Zuzana Mixová, Zdeněk Velen, Zdeněk Velenský, Štěpán Benoni, Marcel Rošetzký,
Jaroslav Slánský, Jan Krafka, Radim Jíra, Lukáš Homola, Lenka Zbranková, Veronika Pavlasová, Barbora Janatková,
David Steigerwald, Antonín Kuchař a d.
 
z kritických ohlasů:

Veronika Štefanová, EX 4. 4. 2008
Kladenské divadlo se zalilo krví
Umělecké vedení Středočeského divadla Kladno udělalo hned dvě správné volby najednou. První strategickou volbou byl výběr nejlepší Shakespearovy tragédie
Macbeth pro letošní sezónu a dalším správným rozhodnutím bylo svěření režie této inscenace ženě s velmi sugestivním a neotřelým režijním rukopisem – Viktorii
Čermákové. Viktorie Čermáková se chopila tohoto dramaturgicky velmi oblíbeného titulu v duchu moderní režijní poetiky, aniž by potlačila původní myšlenkový
a jazykový charakter tragédie. Citlivě vystihla vnitřní napětí děje i psychologický vývoj hlavních postav, čímž zajistila inscenaci výraznou gradaci a dynamický spád.
Nebála se použít naturalistických prvků. Krev, kusy masa ani zakrvavené lidské údy nepůsobily provokativně. Naopak, do kontextu inscenace zapadly tematicky
i vizuálně.
Čermáková svou koncepcí dokázala balancovat mezi nadsázkou, sarkasmem a přirozeným emocionálním prožitkem. Rychlost jevištní akce nabývala charakteru
sinusoidy. Rychlé tempo střídalo pomalé a vypjatou situaci pro změnu situace umírněnější. Tento způsob řazení jednotlivých událostí intenzívněji stimuloval diváckou
pozornost. Na dokonalé syntéze jevištních složek se podílela především skličující elektronická hudba Petra Kofroně a pohyblivá scéna Andrey Králové. Králová díky
nejrůznějším plošinám, válcům a pohyblivým praktikáblům dokázala zaplnit a rozehrát každý kousek prostorného jeviště. Mezi hereckými výkony dominoval
macbethovský tandem v podání Tomáše Petříka a Zuzany Mixové. Zuzana Mixová svému vzhledu i jemně patetickému projevu dokázala vtělit do lady Macbeth
řádnou dávku manipulujícího zla a vášně. Scénu od scény nepřestal překvapovat i Tomáš Petřík, jenž uměl v Macbethovi skloubit ctižádost, nejistotu, pocit viny,
který vygradoval až do stavů absolutního pomatení a okultistických schizofrenních představ. Vrcholnou scénou byla jeho konfrontace se třemi čarodějnicemi,
při níž dosahoval ve svém výkonu přesvědčivosti patologického šílence. Kladenský Macbeth si zkrátka zaslouží naši pozornost.

Jana Paterová, Divadelní noviny 7/2008
Tragédie o přitažlivosti zla
Shakespearova tragédie Macbeth se u nás většinou inscenovala jako určitá politická metafora. Nebyly tak důležité pohnutky, které vedly tohoto původně statečného
a věrného bojovníka k jeho pozdějším krvavým činům, ale především příběh uchvatitele trůnu a tyrana. Víc než o tragédii lidské duše šlo tedy o tragédii moci.
Režisérka Viktorie Čermáková se ve Středočeském divadle v Kladně ale rozhodla pro jiné řešení. Zajímalo ji především, jak člověk podlehne pokušení zla, i když si
racionálně zhoubnost svých činů uvědomuje. Úvod inscenace připomíná mýtické skotské bitvy, špinaví a zpocení vítězové Macbeth a Banquo se brodí mrtvolami
a krví. Když se zjevují čarodějnice, amébovité bezpohlavní přízraky, možná výplody válečné euforie, začíná po jejich věštbě klíčit v Macbethovi zárodek ctižádosti.
A od toho je už jen krok k vraždě krále, i když Macbeth toto své rozhodnutí protrpí v mukách sžírajících pochybností, protože si uvědomuje jeho dosah. Jakmile
ovšem jednou vkročí na svou krvavou cestu, jeho osud se definitivně naplňuje. Musí totiž pokračovat, ať už ho žene stihomam, výčitky nebo vidina moci tak, že vrší
zločin na zločin. Kruh se uzavírá až tehdy, když Macduff vítězně pozvedne do výše Macbethovu uťatou hlavu.
Do titulní role obsadila režisérka Tomáše Petříka, který typem rozhodně neodpovídá podobě tradičního válečníka. Petřík ovšem dokáže citlivě vyjádřit rozpory
v psychice postavy, obnažit její introvertní rovinu. Ve výrazně odstíněných polohách postihne Macbethovu nejistotu, jeho slabost i omámení slávou, cynismus vládce
i trpké prozření. Velmi silný je zvláště závěr inscenace, kdy Petřík v jakési rezignované sebereflexi rekapituluje svůj prohraný život, který obětoval chiméře. Vztah
s Lady Macbeth Zuzany Mixové, starší a zkušenější ženou, je především erotický. Mixová ji vytváří jako silnou osobnost, která ve chvílích Macbethova zaváhání
přebírá jeho roli. Při vraždě krále Duncana se projeví jako ta silnější. O to více pak zapůsobí rozpad její psychiky, i když jeho motivace není tak zřetelná...
Kromě Petříka a Mixové tak do popředí vystupuje především scénografické řešení Andrey Králové, především velká plexisklová vrata, na nichž se občas mlhavě míhají
stíny postav. Ta slouží nejen k uzavírání interiérů, ale i k podtržení klíčových momentů děje. Rovnocenným prvkem je svícení vytvářející dusnou atmosféru přízraků
a temných koutů. Se scénou korespondují kostýmy Zuzany Krejzkové, které v sobě spojují náznak skotského retra se současností, ovšem ve výrazné divadelní
stylizaci. Sugestivně zde zaznívá hudba Petra Kofroně, občas spíše zvuk než tón, která dokresluje temnou, drásavou atmosféru tohoto zápasu o lidskou duši
zlákanou vábivým svitem zla.



Fejeton Alexandry Berkové, Divadelní noviny 6/2008 

Milovaný William!
Macbeth: hromada mrtvol; říká se, že tohle je nejkrvavější drama Shakespearovo, ale mám dojem, že Titus Andronicus nám předkládá mrtvol víc; dvě z nich v kuchyni upravené. V Titovi jde o jakýsi match: zabils někoho ty mně – zabiju někoho já tobě. A jedem, do vyčerpání zásob. Mocně pak působí scéna u stolu, kdy Titus hovoří o mušce, které se nemá ublížit, protože taky chce žít… Hamlet: hromada mrtvol. Na začátku ušlechtilý záměr pomstít bratrovraždu – pak řetěz omylů a záměn,
než konečně v houfu nevinných padne i viník – spolu se mstitelem. Ano. Ale Macbeth? Proč tolik vražd? Kolem každého stolce se to hemží červíky, kteří na něj touží vyšplhat – ano – a jsou věru schopni všeho – ano: ale tohle je drama; kde je strategie, diplomacie, trocha noblesy? O čem vlastně tahle hra je?, říkala jsem si mnohokrát – a podařilo se mi to nepochopit i ve Stratfordu. S tím jsem se vydala na Kladno. Už program manifestuje dobře míněnou bezradnost: na křídovém papíře, se skvělými fotografiemi, jsou prezentovány jakési kuchařské recepty. Proč, to nikdo neví, ale tahle otázka je tu stylotvorná. Pak se dějí věci – sugestivní začátek
na nápadité scéně vyvažuje trýznivou skutečnost, že většině herců, až na oba hlavní, není rozumět – ale hru stejně všichni známe… Pak vchází Lady Macbeth –
tak o dvacet let starší – a mám jasno: jak to říkala maminka tomu pilotovi: Lítej pomalu a nízko! A jak říká maminka tomu kasaři: Máš všecko? Máš paklíče? Máš sekyrku? Máš hasák? Tak říká Lady Macbeth svému muži před první vraždou: Ukaž, prosím tě, pusť mě k tomu, já to udělám sama! A udělá to za něj – ale další
už on sám – a tu další taky – moc se mu už nechce, ale to se musí, aby. A tu příští, protože. A ta následující jen odstraňuje hrozbu a ta po ní už je ale fakt poslední:
s rodinou, samozřejmě, protože jak necháte potomka – znáte to. Tak neosobně se řetězí vraždy, aby byl konečně klid. Aby už zavládl mír. Boj za mír, dalo by se říct,
to je Macbeth. Zabít smrt, ustřihnout konec provazu, tak nějak. Ne s potěšením, jako vraždí sadista, ani pro úlevu, jako se člověk mstí – ale neosobně: odstraňovat
překážky na cestě. Ve vyšším zájmu. V zájmu řádu, v zájmu rodu. To je ta pekelná zástupnost. Manželé Macbethovi už jsou tím vražděním unaveni. Znechuceni.
Největší odsudek si tradičně odnáší Lady M.: to ona to začala! Ona ho přemluvila! Vážně? Copak se dospělý muž dá – ne vyprovokovat ke rvačce – ale přimět
k věcné, předem připravené vraždě? S níž sám vnitřně nesouhlasí? Která je mu odporná? Manželé Macbethovi jsou unaveni, protože vraždí kvůli sobě navzájem:
vidím to jako V. Čermáková: Lady M. je starší. Anebo silnější. Každopádně on je slaboch, který slintá po moci, hrozně rád by – jenže mu v tom překáží – nene,
to nejde – no ale kdyby – ne, to on přece – Až to konečně žena nevydrží a řekne: ukaž prosim tě, udělám to sama. Jako Eva v ráji, když vidí, jak by Adam hrozně
chtěl být roven Bohu – ale bojí se trhat ze stromu poznání, tak Lady Macbeth bere na sebe první hrozný krok, po němž její muž touží, ale bojí se ho učinit. Dějiny
jsou plné takových žen, za nimiž se krčí zbabělec a kničí: já ne, to ona! Ona mě navedla! Žena, kterou jsi mi dal, utrhla jablko a podala, abych jedl, a já jsem jedl…!
Je strašlivý zlozvyk silných žen uchylovat se ke slabým mužům. Silný Macbeth by ženu neposlechl. Umlčel. Kdyby za něj jednala, dal by ji zabít. Nebo by šel vraždit
sám – za sebe – a pak by jeho činy měly svůj hrůzný, ale osobní smysl: nenavazovaly by jeden na druhý jaksi automaticky jako pekelné domino, kdy maminka
jedná za synáčka, a synáček zase pro maminku – a žádný z nich za sebe – nikdo to nechtěl, ono se to nějak samo – a nejde to zastavit – ona zešílí a on je k smrti
unaven – strašlivý obraz propachtované identity, řetězy vražd, za nimiž osobně nikdo nestojí…