VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

Minetti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
(Portrét umělce jako starého muže)
autor:  Thomas Bernhard

divadlo: Divadlo v Řeznické, Praha
premiéra: 2. 12. 2007
režie: Viktorie Čermáková / výprava: Andrea Králová / hudba: Petr Kofroň /  foto: Martin Špelda

hrají: Jan Kačer, Eva Salzmannová, Jan Lepšík, Anna Hrnečková / Evženie Nízká
 
 
o inscenaci:

Text Minetti (Portrét umělce jako starého muže) napsal Thomas Bernhard v roce 1976 jako poctu vynikajícímu herci Bernhardu Minettimu.
Minetti je zpověď starého herce, který v úsilí o naplnění svého poslání selhal kvůli lidské omezenosti a průměrnosti i kvůli vlastním nedostatkům, ješitnosti a stáří.
(Jak to ostatně, nedáme-li si dobrý pozor, čeká většinu z nás...)


z kritických ohlasů:

Jan Kerbr, Divadelní noviny 1/2008
Sám proti silvestrovskému panoptiku
Téměř monologická hra Thomase Bernharda Minetti, hořké účtování s nevděčností hereckého údělu, jeho strázněmi a zklamáními i minimem radostných okamžiků,
pro něž však stojí za to se profesi věnovat, láká zkušené bardy k sebeprojekci vlastního úhrnu životních zkušeností. Téma oslovilo poměrně nedávno Otomara Krejču,
jeho inscenace s Františkem Němcem v titulní roli ve Stavovském divadle (2001) byla jeho režisérskou labutí písní na českých jevištích, sám pak Bernhardův text
ještě nastudoval pro rozhlas jako interpret (premiéra v režii Josefa Henkeho byla vysílána v roce 2006). Šest let po Krejčově jevištním ztvárnění přichází s poněkud
zkrácenou verzí (cca 70 minut bez přestávky) do miniaturního sálku Divadla v Řeznické jako Minetti Jan Kačer, režii má na svědomí v posledních měsících nesmírně
agilní Viktorie Čermáková. Nástup tajemného muže ve světlém plášti, s kloboukem, kufrem a démonickým pohledem, je impozantní. Minetti přijel hrát do Ostende
Krále Leara a má mít – zcela absurdně – během silvestrovského večera schůzku s režisérem produkce. Informuje o tom v přijímací hale hotelu osaměle popíjející
dámu (Eva Salzmannová), posléze mladou dívku (Anna Hrnečková), k tomu se připlete několik epizodních mužských postav, do nichž se nepatrnými změnami paruky
či kostýmu stále převtěluje Jan Lepšík. Kačerův starý herec tvoří k silvestrovskému panoptiku výrazný kontrapunkt, zároveň ho hořce groteskními akcemi doplňuje.
Na očích všem aktivně komunikuje s nápovědou (suverénní a citlivá Zuzana Němečková), kterou ke spolupráci tu vyzývá, jindy téměř peskuje, jako by podceňovala
jeho paměť. Hrdina se potácí od pocitu vlastní výjimečnosti až k totálnímu sebepodceňování, Kačerův hlas se autoritativně i libozvučně vzpíná, ale také pohasíná
až do ztráty barevných valérů. Přiznaná divadelnost, »dílo v procesu«, dodává interpretově tesknotě, histriónství, furiantství i depresivní ochablosti další rozměr, máme
dojem, jako kdyby herec odkryl všechno a nic si nenechal pro sebe. Jsou to vzácné, přes veškerou tíhu nikoliv beznadějné chvíle, ocení je asi především ti, kteří
o divadelnických profesích něco vědí, nevylučuji však, že strhující portrét starého muže na pokraji sil i nového roku může mít širší akční rádius.

Zuzana Augustová, MF DNES 15. 1. 2008
Minettiho starý herec, to je silvestrovská noc v pekle

...Minetti patří k Bernhardovu dramatickému typu „člověka ducha“, který v touze po absolutní umělecké dokonalosti a důslednosti dovádí svůj život ad absurdum,
až sám sebe zničí: umírá ve sněhu s maskou na tváři. Režisérka Viktorie Čermáková „zminiaturizovala“ silvestrovský rej masek do podoby panenky Barbie a loutky
krále, které noří do akvária, do něhož postava Dívky sype modrý prášek... Barevné démonické masky, paruky a falešný knír si tu nasazuje jen recepční, který tak
několikrát podivně mění identitu. Hru zahájí a uzavře přečtením scénické poznámky. Na konci opře loutku vedle Minettiho a zasype ji sněhem z bílých konfet.
Režisérka zrušila nepřímé Bernhardovo odkazování na společensko historickou realitu. Jeho dramata se vždy odehrávají v době vzniku – když tedy Minetti odcházel
z divadla, musel se psát rok 1946. Fakt, že zavrhnul veškerou klasickou literaturu, přestává být na tomto pozadí bizarním nápadem podivína a získává silně apelativní
společensko-kritický obsah: krásné umění a evropské duchovní hodnoty vůbec totiž totálně zklamaly tváří v tvář nacismu a holokaustu. A poválečný návrat k tradici
znamenal mimo jiné vytěsnění společenského vědomí viny.
Čermákové Minetti jako by se odehrával už po smrti. Hotelová hala je jakýmsi předpeklím či peklem, do nějž se dávno propadly i dějiny. Důraz je položen především
na existenciální rovinu, v níž starý muž rekapituluje svůj absurdní život, zbytečnou oběť na oltář společnosti, pravdy a umění, marnost řehole, kterou si sám uložil
(denně si po třicet let opakoval před zrcadlem Learův part). Končí nepateticky, ještě si z kufru vybalí svačinu, než spolkne prášky....


Richard Erml, Reflex 3/2008
...Viděl jsem předvánoční premiéru a lednovou reprízu: pokaždé přišel jiný člověk, byť jej hrál stejný herec - Jan Kačer. V prosinci to byl vyhasle smířený zestárlý
muž, který stěží věřil tomu, co si namlouvá. Po Novém roce přišel fascinující podivín, jemuž v hlavě bublala konev sebezničující euforie a své vize se držel s urputností
horolezce visícího nad propastí na jedné ruce. A vlastně proč ne? Monologická hra dovoluje, aby do ní herec vstoupil z jakékoli strany, a její téma se rozloží jako
papírová krabice, která už nevydrží Minettiho chorobné sny, plány a vzpomínky na velikášské chvíle, kdy "zavrhl klasickou literaturu".
Režisérka Viktorie Čermáková jistě dobře věděla, že Jan Kačer je ideální představitel... Stejně ale si zahrávala s nebezpečím, že Jan Kačer si schopnost sebeironie
odloží v herecké šatně a bude jen "hrát" roli. Jenomže Minetti byl napsán pro konkrétního herce, tak jako neméně známá hra Ritter, Dene, Voss. A jinak než
s nasazením vlastního divadelního života se vším jeho patosem, ješitností i zahořklostí jej hrát ani dost dobře nelze. Holt režie je trochu adrenalinová zábava.
Někdo  jezdí zavěšený mezi vagóny metra, jiný se vrhá na Bernharda. Toho v Řeznické je možné doporučit: nikdy navíc předem nevíte, který Minetti přijde.



z fejetonu Alexandry Berkové, Divadelní noviny 22/2007

Planoucí starý muž
...Usedáme do druhé řady a já se jako už mnohokrát v životě oddávám legračnímu omylu, že vím, co přijde. Přichází nápověda, režií geniálně vtažena do hry,
a usedá přede mne. Eva rozehrává – a přichází Jan Kačer. V okamžiku je znělý jako varhany, okysličuje text a nechává prostoupit šťavnatou člověčinou: pohybuje se
bezpečně v příboji slov, opakujícím se a vždy mírně odlišném (známe Bernharda), jede na vlně zdánlivě monotónní, která by sváděla k šumu a drmolení, surfuje na té
vlně kumulovaných vět, které by se mně vysmekly, spadly a splynuly v neutrální šedivou; na vlně, která, jím osedlána, plane magickými barvami přesných polotónů
jako indiánská výšivka. Sedím zhypnotizována a bez hnutí, ozářena jako batole před vánočním stromečkem, na tváři nejapný úsměv, na konci zuřivý potlesk. Pan
herec to rozsvítil. Vklouzl do role, jako by se v ní narodil, a padla mu jako rukavice. Matně si uvědomuju, že ve druhé části se usmál – odstup zmizel – co odstup?
Nic odstup! Kačer je Minetti a já jsem Bernhard a hlediště je svět a všichni jsme jedno veliké já, úpějící na skřipci času, který nás trhá na kusy, a tak píšeme své
portréty jako starých mužů a žen – co starých – nic starých! Jen mírně zaseklých v minulosti, zatímco budoucnost nás vleče dál – nás všechny, kdo nějak souvisíme
s uměním. Jen pomalu klesám zpět do přítomnosti, šedivé jako sesypané písky mandaly. A tenhle gejzír že kočírovala ta křehounká bytůstka s velkýma očima?
A že prý to lze hrát i jinak? Nesmysl. Existuje jediný způsob, jak hrát Minettiho, a to je tenhle
... (celý text)