VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Česká pornografie . . . . . . . . . . .  
autor: Petra Hůlová

divadlo: La Fabrika, Praha
premiéra: 9. 10. 2007

 
divadelní scénář a režie: Viktorie Čermáková / výprava: Andrea Králová / hudba: Ivan Acher /  
foto:
Josef Chuchma


hrají: Zdena Hadrbolcová, Eva Salzmannová, Gabriela Míčová, Lucie Roznětínská, Jindřiška Křivánková,
Miřenka Čechová
 
ocenění inscenace:

cena za přínos českému divadlu na festivalu Příští vlna / Next Wave 2007


o inscenaci:

Šest hereček v nekompromisní komedii o placeném sexu v digi světě.


z kritických ohlasů:

Vladimír Hulec, Divadelní noviny 13/2007
Hezké chvilky rašplí a zandaváků
Málokdy se vám v českém divadle stane, že žasnete, co se na scéně odehrává, že nerozumíte žargonu, kterým se postavy vyjadřují, a vůbec se nevyznáte ve světě,
o kterém hra je. A přesto jste fascinováni a děním vtahováni. Postupně do textu a tématu pronikáte a žasnete ještě víc: To se mi snad zdá! Ty holky se zbláznily!
Je to happening, sranda, nebo to myslí vážně?! ...
O co v novele a inscenaci jde? O sex. Přesněji o prodejný sex. Kniha Petry Hůlové je monologem jedné prostitutky ze servisu Vilná džungle. S obrovskou ironií,
znalostí a nadhledem – tak trochu ve stylu TV seriálu Sex ve městě – ale také s obrovskou literární erudicí a jazykovou fantazií popisuje svět erotiky a sexu v dnešním
hektickém, z velké části podnikatelském světě. Čermáková monolog rozstříhala a zase slepila a poté rozdělila do zpovědí a dialogů šesti hereček, z nichž jedna
(v podání Zdeny Hadrbolcové) je jakýmsi alter egem píšící autorky a ostatní ztvárňují její obrazy a vize. Na pozadí scény stojí jednoposchoďová dřevěná konstrukce,
cosi jako „výkladní skříň“, s pokojíky do růžových šateček oděných prostitutek (výprava Andrea Králová). Mohou se tam vystavovat, ale i oponkou pokojík uzavřít.
Odtamtud často vyprávějí své erotické příběhy a sdělují své zkušenosti. Většina dění se však odehrává v jakémsi divokém reji před „domem“, kde se děvčata muchlují
a přebíjejí v barvitých popisech svých prožitků, pocitů a poznání Otevřenost, s níž o rašplích a zandavácích – tedy mužských a ženských genitáliích – mluví, je
šokující. A nejen o nich, ale také o všemožných situacích, do kterých se při vzájemných „setkáváních“ rašple a zandaváky dostávají, a jak tato setkání na různých
společenských úrovních a prostředích probíhají. Právě na tom je postavena konstrukce textu i jeho dramatizace, z toho vychází i režijní koncepce a herecká
interpretace.
Divák se stává na sedadlo upoutaným voyeurem, naslouchačem a často i přihlížitelem těch nejintimnějších myšlenek a porno-realizací zkušených
erotomanek. Sex a erotika je baví, živí a zajímá v každém zaměstnání, na každém místě a v (snad) každé chvíli. Ženské i mužské sexuální pudy a žádostivost
bez skrupulí analyzují a zkoumají. To vše na pozadí této doby a společnosti. Je to zábavná, dynamicky rozpohybovaná inscenace s jednou – trochu zmatenou –
vypravěčkou a pěti ladnými, fyzicky zdatnými, rozdováděnými dívkami a rozkošným, vtipným textem. Přes zdánlivou inscenační lehkost a obsahovou povrchnost
si divák nevzpomene na bulvár či wildeovské komedie, ale spíš si vybaví textově obdobně razantní, společensky závažnější Monology vagíny, osobnější a autentičtější
Mezzo či produkci Už muž pražských Secondhand company, nebo dokonce radikální díla Elfriede Jelinek či Sarah Kane. Jde o stejné zkušenosti, o podobný
„řev“ žen, jen v jiné konstelaci a jinou formou... (celý text)


Michal Novák, i-divadlo, říjen 2007
Domeček pro panenky...
...Režisérka Viktorie Čermáková se na konvence neohlíží, stejně jako mladá autorka knižní předlohy Petra Hůlová. Setkání dvou nepuritánsky naladěných žen
vyústilo ve vznik divadelní roznětky, při níž se někdo červenat zřejmě bude, jiný divák s pobavením přijme roli voyera, intelektuál si z textu možná sestaví velmi přesný
obraz rozpoložení konzumní společnosti a její duševní prázdnoty. K tomu jako bonus vidíme a slyšíme pojmenování stavu sexuálního života na začátku 21. století,
se vší dehonestací intimních vztahů samozřejmě. I těch vašich, neberte si iluzi, že tohle se vás netýká. Leitmotivem inscenace je úsloví „nesmrdět a držet si váhu“,
jež je naroubováno do nápěvu poetické lidovky. Vůbec kontrasty jsou prvkem, na němž inscenace stojí. Scéně dominuje konstrukce domečku pro panenky, s šesti
pokojíčky, jen místo nevinnosti se po rozhrnutí záclonek objeví šestice roztomilých kurviček – intelektuálek, které spustí eskapádu osobních úvah, slov s hvězdičkou
a bůhví co ještě naznačí nebo předvedou (a až do konce s tím žvaněním nepřestanou). Přesto a naštěstí žádné emancipované ironické výlevy se z textu Petry Hůlové
na diváka nevalí. Protože na světě ještě trochu citu zbylo a v každé domácnosti je potřeba něco sem tam pravidelně vyžehlit nebo uvařit... (celý text)

Richard Erml, Reflex 24/2007
...Představte si scénu s "amsterdamskými" výkladními kukaněmi, kde tentokrát šest holek nenabízí jen svá těla, ale své vidění, vnímání života. Dvě řady kukaní navíc
asociují jakýsi lidský včelín, kdy těla jsou různá, ale myšlení tvoří jeden celek, jako je včelí královna myslící hlavou celého včelstva. Mladičké nevinné včelky - Jindřiška
Křivánková a Anna Hrnečková -, zkušenější pracovnice - Lucie Roznětínská a Gabriela Míčová -, a patřičně kousavé matky rodu - Eva Salzmannová a Zdena
Hadrbolcová -, takový to je roj, který se vám bude půldruhé hodiny starat o zábavu. Ta spočívá zejména v jazyce, s nímž si pohrává již Hůlová a který si herečky
přisvojily jako šaty vypůjčené od kamarádky.
Příměr se šaty je na místě, protože posměvačný, vyšinutě lascívní jazyk, co si tak nakažlivě vychutnávají, umožňuje zakrývat i jejich nahotu. S tou se pracuje
decentně, ironicky, hravě, samozřejmě, jak také jinak ve "veřejném domě"...
Prvotní dojem z představení jako divadla poezie ale také nebyl od věci. Pouze jde o básničky v próze, jež se povedlo do premiéry dostatečně rozčlenit a rytmizovat,
takže z chaosu nakonec povstal tvar, který tematicky a pocitově drží pohromadě. Ke stylizovaným poetickým postupům samozřejmě patří i "hravé rekvizity", jež
spolu s pohybovými kreacemi činí výpovědi až cirkusově groteskní. Molitanový válec coby dvoumetrový falus anebo imitace kopulačních pohybů mezi zvedající se
pánví a švihajícím ohonem vlasů a tak dál a tak podobně, nápady však nikdy nepropadnou sítem vkusu.
Tematicky inscenaci svírá napětí mezi oním žensky posměvačným komentováním mužského, potažmo manželského světa a fatálním smutkem vlastní předurčenosti.
Mladá, zralá a stárnoucí prostitutka, všechny žijí společně v klášteře, kde se namísto meditacím věnují komicky pomíjivé a o to truchlivější rozkoši. A dělají si z toho
smutnou srandu jazykem, který je téměř nepřeložitelný. Snad i proto ona Česká pornografie...


z rozhovoru Viktorie Čermákové v MF DNES 4. 6. 2007:

Česká pornografie nebude pohlazení, říká režisérka
...„Jako jedna z mála z českých režisérů mám vztah k Elfriede Jelinekové a formálně mi Petřina knížka tuhle mou oblíbenou autorku připomněla. Hlavně tím, že
nečekaně pracuje s ustálenými pojmy, vytváří osobité metafory a vlastní jazyk a tím pádem i svět. Kniha je vyprávěním jedné ženy, ale ta často sama sobě odporuje,
někdy je zlá, někdy naivní, cynická, inteligentní či zas úplně mimo. Jako každý z nás má více podob a těmi jsem se zabývala v dramatizaci,“ vysvětluje Čermáková.
Režisérka se často zabývá výrazně ženskými tématy, Českou pornografii však nepovažuje za feministickou. „Je to monolog ženy, jež prodává tělo mužům, což se mi
nezdá feministické. Posmívá se různým lidem, že jsou tlustí, staří, lakomí nebo příliš nároční. Vysmívá se mužům i ženám, že si vytváříme svět, ve kterém je nám
úzko,“ říká...

Kateřina Kolářová