VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Faidra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
autor: Per Olov Enquist

divadlo: Studio Damúza Praha,
              festival Příští vlna / Next Wave
premiéra
: 22. 10. 2006
režie: Viktorie Čermáková / scéna: Stanislav Majer / hudba a zvukové objekty: Luboš Fidler / foto: Jan Dvořák

hrají: Eva Salzmannová, Radka Fidlerová, Anna Hrnečková, Stanislav Majer, Luboš Veselý
 
o inscenaci:

Hra o mlčení a zbytečných slovech, o pomstě na svých blízkých za vlastní neprožitý život.


z kritických ohlasů:

Petr Christov, Metropolis Live 29. 11. 2006
Faidra maminka, kterou byste doma nechtěli
...
Moderní verzi příběhu o matce zmítané mezi rodičovským vztahem k (byť nevlastnímu) synovi a láskou k němu režírovala Viktorie Čermáková.
Do hlavní role obsadila Evu Salzmannovou – herečku Národního divadla, která se s oblibou pouští do malých a nekonvenčních projektů. Faidra je v jejím podání
ženou, jež od počátku touží po světle, které by proniklo do jejího potemnělého života. Zároveň je v ní mnoho zranitelného, ba dětinského, co však ústí do krutosti.
Inscenace je od samého počátku plná výtvarných bizarností, pokřivených obrazů a nelítostných emocí. Vše je jakoby prolezlé rzí, vše má v sobě patinu staroby,
vše skřípe. Taková je starobylá trojkolka či vozy sestavené ze starých trámů a loukoťových kol. Zvuky (a z nich poskládaná hudba) jsou podobně syrové – prostorem
znějí údery do železných objektů, prázdnotou se nesou kruté tóny polnice. V inscenaci je vše neúprosně zvrácené.
Faidra zmítaná touhou po muži, kterému byla a je matkou, se ho pokusí svést – místo skutečného lůžka je však na scéně dětská postýlka s ohrádkou. Z takovýchto  rozporů režisérka svou inscenaci staví. V Hippolytovi (Stanislav Majer) se opět podivně mísí mužská síla a dětinskost jeho chování i oděvu (oranžová kšiltovka
a dlouhé tričko). V hereckém těle se zároveň prolíná syn Hippolytos s otcem Theseem. Vizuální a zvukové efekty jsou nepřehlédnutelné a skládají dohromady
prostorovou-hudební kompozici, která je místy intenzivnější než samotný příběh.
Bizarnost světa postav podtrhuje i letopisec Theramenes (Luboš Veselý), jenž jsa oblečen v černém přiléhavém trikotu, se pohybuje na vozíku (snad) vlastní výroby,
i chůva Oinone (Radka Fidlerová), jíž k pohybu prostorem také slouží plošinka na kolečkách. Jako by nebyli schopni samotného pohybu a samostatné existence.
Možná je v této Faidře místy až příliš efektů a ohňů na úkor přesněji vyložených situací, možná této Faidře místy chybí výraznější mužský element a protipól.
Přesto je tento ženský pohled a variace na odvěké téma inscenací, která rozhodně stojí za vidění. Lhostejnými vás totiž nenechá.

Michala Dolanová,  A2 42/06
Faidřin žár
...Tato Faidra se odehrává kdesi na konci epochy, v bezčasí bez bohů. Režisérka své hrdiny vysvlékla do spodního prádla a postavila do žáru obrovské lampy
uprostřed jeviště, jejíž spalující světlo přistihuje mocné vládce obnažené, paralyzuje je jako osleplé můry. Faidra je střetem izolovaného, intimního ženského světa,
jenž je ale shora řízen čistě mocenskými, mužskými zájmy.
Herci na scénu nepřicházejí, ale jako mrzáci s nefunkčníma nohama přijíždějí na podivných vrzajících vozítkách, neschopni postavit se, osamostatnit. Hippolytos
(Stanislav Majer) je přerostlým děckem v trenýrkách na tříkolce s vychovatelem v patách, stárnoucí Faidra (Eva Salzmannová) v negližé se válí v dětské postýlce,
ochromená zakázanou vášní k nevlastnímu synovi. Obrazu soukolí, v němž se něco porouchalo, napomáhají i nejrůznější industriální zvuky – bušení kladivem 
do zavěšených tyčí, skřípoty a vrzání, nelibozvučné pískoty… nic tu nehraje tak, jak by mělo. Faidra zde není žádnou důstojnou vladařkou, ale stárnoucí ženou,
která nikdy nerozhodovala o vlastním životě a jež ke zdárnému fungování stále potřebuje chůvu. A když se nakonec rozhodne, že půjde vlastní cestou, způsobí jen
zkázu. Žena musí být jako želva, jak říká její chůva: schovat břicho a ukazovat jenom krunýř zad. To ale Faidra nechce a ke své vášni se Hippolytovi přizná. Ukáže
břicho a je odkopnuta.
Hippolyta a Thésea představuje jeden herec. Hippolytos je zbabělec, z nějž se po smrti stane hrdina, a Théseus udatný rek, který se promění v ubožáka. Obraz
Thésea jako převelikého heroje se hroutí, jakmile se dozvídá o synově podlosti, z níž ho Faidra v zoufalém pokusu o sebezáchranu obvinila. Ani on není žádným
králem, ale stárnoucím mužem, který si přichází po všech těch bojích s nestvůrami domů odpočinout. Na jevišti se objevuje za zvuků fanfár s obrovskou zlatou
maskou býka, končí ale jako ubožák a synovrah, jenž zakopává o vlastní svlečené kalhoty.


z rozhovoru Viktorie Čermákové v Hospodářských novinách 23. 10. 2006:

Hra švédského dramatika P. O. Enquista, nazvaná Faidra, se včera poprvé objevila ve Starém purkrabství na pražském Vyšehradě. Nastudovala ji režisérka Viktorie
Čermáková s Evou Salzmannovou v titulní roli. "Příběh je mimo jiné o tom, kdo je vidět, kdo se umí stavět na výsluní a kdo ne," vysvětluje Čermáková.

HN: Čím vás Faidra zaujala?
Je to příběh starší ženy, která se zamiluje do mladíčka. Ten je shodou okolností syn jejího manžela, kterého taky kdysi milovala. V Enquistově zpracování Faidra
v synovi nachází otisk jeho mladého otce a zároveň i své vlastní ztracené mládí. Vzrušuje ji čistota toho člověka, který se nikdy nenamočil do žádné špíny a pohrdá jí,
což se lehko dělá, když je člověku osmnáct, dvacet. Ale je-li člověku pětatřicet a namočit se musel, v mnohém snadněji a zároveň obtížněji se s tím zatížením žije.

HN: Nakolik je Faidra vaše osobní téma?
Mě už jako dítě fascinovala skutečnost, se kterou jsem se dlouho nemohla srovnat, a to stárnutí. Na základní škole jsme sbírali fotografie hereček, Sophie Lorenové
a dalších. A já jsem byla zděšená, že ta herečka, krásná a dokonalá, stárne. Dnešní věda život prodlužuje, od padesáti má člověk před sebou třeba ještě čtyřicet let
života, ale co to má být za život? Mně se zdá, že o tom ta hra je, jaký život žít dál. Faidřin problém hodně lidí řeší tak, že se navenek usmívají, že všechno zvládají,
a přitom mohou mít hrozné strachy, které jsou ale nepopulární. A zrovna na divadle se o strachu smí mluvit.

Michaela Appeltová