VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Horáková x Gottwald . . . . . . . . .
(Zabijeme ženskou, leknou se. Zvyknou si.)
 
autor:  Karel Steigerwald

divadlo: La Fabrika, Praha
premiéra: 19. 3. 2006
 
režie: Viktorie Čermáková / scéna: Tomáš Bambušek / kostýmy: Zuzana Krejzková / hudba: dobové songy
a hudební instalace Vratislav Šrámek
/ foto: Josef Chuchma, Jan Dvořák

hrají: Eva Salzmanová, Filip Rajmont / Jiří Štrébl, Rudolf Stärz, Luboš Veselý, Anna Hrnečková, Stanislav Majer,
Jindřiška Křivánková, Jan Lepšík, Anita Krausová, herci prvního ročníku KALD DAMU
autoři o inscenaci:

Ve čtyřech obrazech (Zatčení, Výslech, Proces, Poprava) sledujeme nejen osudy Milady Horákové a průběh jednoho z prvních a zároveň i nejkrutějších
komunistických justičních zločinů, ale také atmosféru doby, mechanismus tehdejší justiční zvůle  a v metaforickém zobrazení i osudy zločince Klementa
Gottwalda a třeba i tragicky hořký osud E. F. Buriana. Náš pohled je groteskní, ironický, komický – chceme vidět dobu bez předsudků, dobu komunistických
zločinů bez výmluv – zločin bez závoje.
Chceme říkat bez dalších komentářů: komunismus vraždil, protože je to jeho podstata, nikoliv chyba.
http://www.perzekuce.cz/realizace_milada.html


z kritických ohlasů:

Josef Chuchma, MF DNES 28. 4. 2006
Steigerwaldův výkovek
Horáková x Gottwald je explicitně nejpolitičtější hra Karla Steigerwalda. Došla inscenování v rámci projektu Perzekuce, provozovaného do konce května v někdejší
slévárně hliníku v pražských Holešovicích. Perzekuce oživuje některé ohavné kapitoly nedávných českých dějin. Jaké Steigerwaldova hra, to je zřejmé z názvu.
Za věrohodnou učebnici historie kus Horáková x Gottwald sloužit nemůže a nechce, i když kromě titulních figur v ní úřadují divadelník E. F. Burian, komunistka
Anežka HodinováSpurná či rudoprávní novinář Kojzar. Steigerwald nerekonstruuje a nepsychologizuje; časové roviny se prolínají, postavám jsou předepsána
„neověřitelná“ jednání a setkání. Je to silně ironická hra o mechanismu cynické moci a bezpráví, o zlu bez možnosti nápravy.
Viktorie Čermáková režíruje Steigerwaldovo kvarteto obrazů (Zatčení, Výslech, Proces, Poprava) s přesnou energií a inspirovaně využívá prostorové i významové
potence zdevastovaných fabrických prostor. Příležitostně sestavený herecký tým, doplněný prvním ročníkem „alternativců“ z DAMU, dobře konturuje postavy-typy,
vyniká trio Veselý (E. F. Burian), Štrébl (Gottwald), Salzmannová (Horáková). Ke všemu je to i hra se zpěvy, od křehkých sól po kolektivní chór, ale výběr i provedení
písní nepřipouštějí, že by zde návštěvník hudební pasáže pouze přečkával. Publiku se na dřevěných stupních nesedí přepychově, ale zadky při téhle produkci
netvrdnou. Účinek je apelativní: jedni diváci si připomenou, že tohle už vážně zažít nechtějí, čtenáři Haló novin se nejprve vyzvracejí a pak jedou vykopat „služební“
kulomety.

Vladimír Just, Divadelní noviny 10/2006
...Steigerwald nenapsal realistický portrét Horákové, Gottwalda ani kohokoliv dalšího. Tak jako ve hrách Herečky či Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma vytvořil
z některých reálných historických motivů realitu novou, fiktivní, jež by měla - a na nejlepších místech to také činí - hyperbolicky postihnout realitu skutečnou,
v tomto případě realitu zločinů komunismu...


z rozhovoru Evy Salzmannové v Divadelních novinách 6/2007:

Vy, Miroslav Bambušek, Karel Steigerwald, »feministická« režisérka Viktorie Čermáková, promiňte, ale jak se tak nesourodá skupinka dokáže domluvit na tak
riskantním projektu, jako byla Horáková x Gottwald v rámci Perzekuce.cz?

Na Bambuškovu objednávku Karel napsal hru a sám řekl, že by ji měla dělat Viktorka. Když ale začala probíhat příprava, myslím, že její způsob uvažování Karla
zaskakoval. Jednoho dne přišla s tím, že to bude taková pašijová hra. Karel, který lidové divadlo nesnáší, se v první chvíli zhrozil. Když to řeknu trochu drze,
tak Viktorka prostě přestala v jednu chvíli řešit osobu autora s pověstí intelektuálního, cynického ironika, a začala se zabývat svým osobním tématem. Ukázalo se
to jako překvapivě dobrá kombinace. A když se na konci představení topí Morana, která splývá s Horákovou, protože lid vynáší Moranu a tím ji obrazně vytěsňuje
ze svého života, tak to je právě ta silná a výstižná metafora, která jako výtahem vynese text o několik pater výš.


Bylo něco, co vás při studiu Horákové překvapilo opravdu intenzivně?
Studovala jsem třeba její projevy z intonačního hlediska, tam jsem se dost dověděla. Nejvíce mne ale zasáhl objev jejího údivu.Skutečně zaskočeného údivu,
s nímž to celé sledovala. Jako by si říkala, ne, to není možné, to je přece absurdní. Ale ono to nabývá na síle, postoupí ještě o metr dál, a najednou stojíte
před tribunálem. Přitom šlo o vzdělanou ženu, právničku, měla za sebou už jeden – nevykonaný – trest, takže tušila, že ten provaz může být realitou, přesto tam
stále byl přítomen úžas: tak vy to skutečně myslíte vážně? A to jistě byl pocit většiny odsouzených, kteří byli rok izolováni a s normálním člověkem nepromluvili,
že svět okolo zešílel. Já si takovou apokalypsu neumím ani představit, a oni ji prožívali. Ale asi to Kafka předpověděl. Jedinec uprostřed absolutně nesrozumitelného,
nečitelného světa...


Nedělá se člověku až fyzicky nevolno, když se musí do detailu zaobírat zlem?
Naše generace má výhodu v tom, že jsme byli takových zkoušek ušetřeni, přestože každá doba klade různé nástrahy. Když na to ale myslím zpětně, tak v době
Charty 77 mi už bylo devatenáct, takže jsem mohla mít všech pět pohromadě, ale v podstatě jsem nic nevěděla, žila jsem běžný normalizační život. To, že jsme
nebyli tak extrémním zkouškám jako Horáková vystaveni, neznamená, že bychom v nich obstáli. To prostě nevím, i když jsem o tom dost přemýšlela. Horáková říká:
 Vždycky něco řeklo, to musíš… Měla jsem takové nepřekonatelné volání v sobě...


Richard Erml