VIKTORIE ČERMÁKOVÁ
režisérka a herečka

úvod
portrét
režie
role
rozhovory
kontakt

režie / o inscenaci

 
 
Nemoc aneb Moderní ženy . . . .  
autor:  Elfriede Jelinek

divadlo: Činoherní studio Ústí nad Labem
premiéra: 10. 12. 2004
 
režie: Viktorie Čermáková / výprava a kostýmy: Kristýna Dolejšová a Anna Hrnečková / zvukový design: Michal
Bureš
/ foto: Jan Dvořák

hrají: Irena Kristeková, Klára Raková, Marek Matějka, Stanislav Majer, Nataša Gáčová, Michal Kern, Jindřiška
Křivánková, Marie Hyhlanová, Pavlína Hyhlanová, Jiří Černý, Tomáš Bambušek , František Marek, Roman Říha
o inscenaci:

Drsná hra o moci. Mají ji v rukou muži. Ženy mohou být jenom nádherně nemocné. Nebo upírky. Souboj pohlaví tu končí apokalypsou.


z kritických ohlasů:

Lukáš Vondráček, Hospodářské noviny 25. 1. 2005
Nevyléčitelná bestialita mužství

...Do nemilosrdného patriarchálního světa staví ženu jako druhořadou bytost, prázdnou nádobu, jejíž poslání je vyjádřeno dělohou. Nastavené zrcadlo společnosti
tu plní svou úlohu zcela vyšinutě. Je neobvykle vypouklé, odráží realitu života a mezilidských vztahů jako nesnesitelnou křeč a tupou grimasu. Muži jsou pouhými
egocentrickými primitivy, jejichž jedinou zálibou je plození dětí, přehnané sportovní výkony a popíjení piva. Ve hře Nemoc aneb Moderní ženy je tento stav dohnán
až k absurditě. Hrdinové Benno (Stanislav Majer) a Heidkliff (Marek Matějka) mluví v nesmyslně rýmovaných sloganech připomínajících reklamní upoutávky. Oba mají
po boku ženu, kterou ovšem vůbec nechápou jako bytost, nýbrž krásnou a nutnou ozdobu svého "bohatého" života.
Čas od času se v jejich překotných monolozích objeví nečekané recitace opěvující přírodu a celkový dojem působí velmi kýčovitě. Úspěšný daňový poradce Heidkliff
je nesmírně hrdý na svých pět dětí, šesté se má brzy narodit. Benno je zase zubař a gynekolog, zasnubuje se s Carmillou (Klára Raková) a je ochoten tolerovat i její
drobnou indispozici, totiž to, že je vampýr.

Občasné ztráty krevních konzerv mu nevadí, jeho mužství však utrpí těžkou ránu poté, co se Carmilla zamiluje do Heidkliffovy manželky Emily (Irena Kristeková)
a vysaje ji. V tom okamžiku se obě hrdinky mění na hnusné líté bestie, na něž je třeba uspořádat lov. Za dupotu a řevu jsou loveny jako zvěř zašpičatělými kůly
a puškami nabitými svěcenými kulkami. Lesbická láska Carmilly a Emily je vytěsňuje z konvencí, jsou společensky neúnosné a zvrhlé. Vysávají vlastní děti a pak je
odhodí, žijí jen pro sebe. Recitují a píšou básně, i tím jsou nebezpečné a úchylné. Nemoc je tu naprostá bezmoc, předem prohraný boj proti diktátu muže. Je to
především bohatá a výtvarně působivá výprava (kostýmy Carmilly a Emily jsou opravdu nádherné) spolu s velmi dobrými hereckými výkony ústeckého souboru,
co udrží diváka naživu a při smyslech v tomto ohlušujícím dvouhodinovém vodopádu plného vulgarismů a odevšad prýštícího hnusu. Elfriede Jelineková uzavřela své
postavy do příliš těsné křivule komerčnosti a nevkusu, a tak nejen jejich povahy, ale i hlasy jsou jen pokřivenou odezvou nejhlubšího pesimismu.


Josef Mlejnek, MF DNES 3. 1. 2005
Jak vidí ženský úděl nositelka Nobelovy ceny Elfriede Jelineková
...Je třeba skutečnost přijmout, sklonit se před ní, nebo je nutné se před ní choulit, uchylovat do sebe? Toto sugestivní dilema vyslovila letošní nositelka Nobelovy
ceny za literaturu, rakouská spisovatelka Elfriede Jelineková, jejíž rodové kořeny tkvějí rovněž v Čechách, v úvodu své stockholmské řeči...
...Ženy jsou zadupány do rolí, které jim určila pánská/panská společnost. Co je žena? Fabrika na rození dětí nebo "odpočinutí válečníkovo". V ústeckém představení
vidíme na bílé šikmé ploše naturalistický "porod" jedné ze dvou ženských protagonistek Carmilly (Klára Raková), při němž krom novorozeněte z ženy roznožené
na gynekologickém křesle vytahuje porodník i různé "užitečné" věci. Druhá z žen, Emilly (Irena Kristeková), již by čekal úděl být mužovou ozdobou, vybídne Carmillu
k úniku do upírského jinobytí, neboť k záchraně ženské autentičnosti v sarkastické nadsázce autorky jiná cesta nevede. Mužské postavy jsou vesměs sebevědomí
penetrátoři a samolibí projektanti vlastního životního příběhu i osudů jiných bytostí. Stanislav Majer jako Benno i Marek Matějka v roli Heidkliffa jsou za přeháněnými
vnějšími atributy mužské úspěšnosti paradoxně téměř nevýrazní. Je však otázka, lze-li hry Elfriede Jelinekové pojednávat v rámci běžné "charakterové" divadelní
psychologie. Její postavy sice navenek trčí jako věšáky na ideje, ale při bližším pohledu zjistíme, že se na ně nedá nic zavěsit: jsou to spíše chrliče frází, nových
dogmat, tendenčního cejchování. (Což nemusí nutně být záporná charakteristika.) Inscenace pojednaná se vší divadelní "vážností" může působit, a také působí,
jako jednotvárné bušení hlavou do jednoho místa ve zdi.



z rozhovoru Viktorie Čermákové v Hospodářských novinách 23. 10. 2006:

V Ústí nad Labem jste režírovala hru Nemoc aneb Moderní ženy od nositelky Nobelovy ceny a kontroverzní autorky Elfriede Jelinek. Jaké to bylo?
Bylo to těžké. Jelinek není blázen. Některé její myšlenky se mi vryly pod kůži. Například to, co říká o řeči - že žena nemá svůj jazyk, že jazyk, který se používá,
je jazykem mužů. Že je pro ženu těžké se vyjadřovat, protože by musela vynalézt úplně novou řeč, kdyby chtěla popisovat svět skrze svůj prožitek. To je přece moc
zábavné a dojemné. Ostatním připadá Elfriede Jelinek agresívní a zlá, já v ní cítím něco jemného a smutného.

Michaela Appeltová


o autorce hry:

http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/128059-elfriede-jelinek
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=16311