Menu

Minetti: Planoucí starý muž

Divadelní noviny 22/2007
Alexandra Berková

Thomas Bernhard je z těch autorů, které člověk dočte s povzdechem: tak tohle už je hotový, to už nenapíšu. Navíc si při čtení nedokážu představit, jak by se tohle dalo zahrát. Vždycky znova žasnu v úctě nad výkony divadelníků, kteří v Bernhardových textech – téměř bez scénických poznámek – najdou tu pravou a přesnou polohu daného okamžiku. Takže Portrét umělce jako starého muže. Skvělé: mám ráda oba předchozí slavné portréty umělců – „jako mladého muže“ Jamese Joyce i „jako štěněte“ Dylana Thomase. Jsou zobrazením dob, kdy stromy byly vysoké a bolest veliká. Jen staří připisují mládí radost, když zapomenou na stres a strach a temnotu a vidí jen svěží kůži a fungující vnitřnosti. Ano, a pak ta nostalgie po základním fungování, jehož si člověk nevážil. Jdeme s Josefem Balvínem pomalu, protože je trýzněn bolestmi v kříži. Není to spravedlivé ani milosrdné a nikdo s tím nesvede nic udělat – a tak cesta do divadla má charakter pouti s vyšším posláním. Na programu dvě tváře: Jan Kačer: ano, pamatuju: odtažitý intelektuál s tlumeným hlasem, černobílý film, ušlechtilá tvář adventních koncertů. Mírná neúčast patřila k dobrému tónu. Eva Salzmannová: to křehké děvče s ohnivými vlasy, jak si ji pamatuju z Rubínu, vyrostlo v přísnou ženu. Utkvělo mi, jak se kdysi, v televizním portrétu svého otce skoro rozplakala; zaskočilo ji to – hned polkla a srovnala se – a otec překvapeně řekl: ale děvče, ty pláčeš? Ach, ti otcové. Ach, ty spolykané slzy. Ach, ty role silných žen. Režie Viktorie Čermáková: režírovala i Dámu s kaméliemi – tu podivnou věc, v níž se kus děje odehrává vlevo pod balkonem, takže si diváci stoupají na špičky a naklánějí se přes zábradlí, aby zahlédli aspoň cíp postelové scény. Zvláštní pojetí, kde všichni se snaží – nejvíc bicí v kapele – a nějak to nedrží pohromadě. Ale penzum nepřesnosti patří k lidové taškařici, která zpříjemní mimopražským nákup v Praze a čekání na autobus. Jdeme velmi pomalu a prší. Bernhard bez scénických poznámek, hrnoucí slova jako lavinu, neúčastný, tlumený Kačer a Dáma s kaméliemi – hm. Josefa Balvína, který Bernharda překládá tak mistrně a splavně, že by mu mnohý prozaik mohl závidět, bolí páteř ještě víc. A prší ještě víc. Eva Salzmannová a další dva herci jsou tu ve vedlejších rolích – a když se u Bernharda řekne vedlejší, znamená to, že jsou tedy velmi vedlejší. A že si moc neškrtnou, ale z placu neslezou – naopak jsou povinni být setrvale přítomni tělem i duchem, vždy připraveni ke svým řídkým replikám, bdělí a ostražití, bez možnosti se ulejt za kulisy. Už jsme tu. Divadlo v Řeznické. Ano. Moje chyba, že jsem tu dlouho nebyla. Usedáme do druhé řady a já se jako už mnohokrát v životě oddávám legračnímu omylu, že vím, co přijde. Přichází nápověda, režií geniálně vtažena do hry, a usedá přede mne. Eva rozehrává – a přichází Jan Kačer. V okamžiku je znělý jako varhany, okysličuje text a nechává prostoupit šťavnatou člověčinou: pohybuje se bezpečně v příboji slov, opakujícím se a vždy mírně odlišném (známe Bernharda), jede na vlně zdánlivě monotónní, která by sváděla k šumu a drmolení, surfuje na té vlně kumulovaných vět, které by se mně vysmekly, spadly a splynuly v neutrální šedivou; na vlně, která, jím osedlána, plane magickými barvami přesných polotónů jako indiánská výšivka. Sedím zhypnotizována a bez hnutí, ozářena jako batole před vánočním stromečkem, na tváři nejapný úsměv, na konci zuřivý potlesk. Pan herec to rozsvítil. Vklouzl do role, jako by se v ní narodil, a padla mu jako rukavice. Matně si uvědomuju, že ve druhé části se usmál – odstup zmizel – co odstup? Nic odstup! Kačer je Minetti a já jsem Bernhard a hlediště je svět a všichni jsme jedno veliké já, úpějící na skřipci času, který nás trhá na kusy, a tak píšeme své portréty jako starých mužů a žen – co starých – nic starých! Jen mírně zaseklých v minulosti, zatímco budoucnost nás vleče dál – nás všechny, kdo nějak souvisíme s uměním. Jen pomalu klesám zpět do přítomnosti, šedivé jako sesypané písky mandaly. A tenhle gejzír že kočírovala ta křehounká bytůstka s velkýma očima? A že prý to lze hrát i jinak? Nesmysl. Existuje jediný způsob, jak hrát Minettiho, a to je tenhle. Vím to já i Nina Divíšková, která vše magicky střežila.

Sdílet?

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on linkedin