Menu

Děsilo mě, že Lorenová stárne


Michaela Appeltová, Hospodářské noviny 23. 10. 2006

Hra švédského dramatika P. O. Enquista, nazvaná Faidra, se včera poprvé objevila ve Starém purkrabství na pražském Vyšehradě. Nastudovala ji režisérka Viktorie Čermáková s Evou Salzmannovou v titulní roli. „Příběh je mimo jiné o tom, kdo je vidět, kdo se umí stavět na výsluní a kdo ne,“ vysvětluje Čermáková.

HN: Čím vás Faidra zaujala?
Je to příběh starší ženy, která se zamiluje do mladíčka. Ten je shodou okolností syn jejího manžela, kterého taky kdysi milovala. V Enquistově zpracování Faidra v synovi nachází otisk jeho mladého otce a zároveň i své vlastní ztracené mládí. Vzrušuje ji čistota toho člověka, který se nikdy nenamočil do žádné špíny a pohrdá jí, což se lehko dělá, když je člověku osmnáct, dvacet. Ale je-li člověku pětatřicet a namočit se musel, v mnohém snadněji a zároveň obtížněji se s tím zatížením žije.

HN: Nakolik je Faidra vaše osobní téma?
Mě už jako dítě fascinovala skutečnost, se kterou jsem se dlouho nemohla srovnat, a to stárnutí. Na základní škole jsme sbírali fotografie hereček, Sophie Lorenové a dalších. A já jsem byla zděšená, že ta herečka, krásná a dokonalá, stárne. Dnešní věda život prodlužuje, od padesáti má člověk před sebou třeba ještě čtyřicet let života, ale co to má být za život? Mně se zdá, že o tom ta hra je, jaký život žít dál. Faidřin problém hodně lidí řeší tak, že se navenek usmívají, že všechno zvládají, a přitom mohou mít hrozné strachy, které jsou ale nepopulární. A zrovna na divadle se o strachu smí mluvit.

HN: Někteří označují vaše divadelní režie za feministické, ženské, genderové…
Nemyslím si o sobě, že bych byla feministka. Říká se to, protože se zajímám o hlavní ženské role a přes ně vlastně o takzvané ženské téma. Vůbec ale nevím, jak to s feminismem je. Ale zdá se mi, že rovnost pohlaví u nás není úplně v pořádku. Mně už deset let kluci v divadle říkají: „S tebou se nedá bavit, ty jsi feministka.“ Co to ale je?
Vzpomínám si, jak babička drhla podlahu, lezla po zemi a celá rodina ji překračovala. Včetně mě. Bylo mi deset a babička neměla jiný svět než nás a naši podlahu. Nevím, jestli tohle už je feminismus.
Nedávno jsem ale od Enquista dělala Noc Tribádek, což je feministické představení. Připadá mi zajímavé, že Enquist jako muž sleduje tak silné ženské téma.

HN: V Ústí nad Labem jste režírovala hru Nemoc aneb Moderní ženy od nositelky Nobelovy ceny a kontroverzní autorky Elfriede Jelinek. Jaké to bylo?
Bylo to těžké. Jelinek není blázen. Některé její myšlenky se mi vryly pod kůži. Například to, co říká o řeči – že žena nemá svůj jazyk, že jazyk, který se používá, je jazykem mužů. Že je pro ženu těžké se vyjadřovat, protože by musela vynalézt úplně novou řeč, kdyby chtěla popisovat svět skrze svůj prožitek. To je přece moc zábavné a dojemné. Ostatním připadá Elfriede Jelinek agresívní a zlá, já v ní cítím něco jemného a smutného.

HN: Proč byla Faidra v předpremiéře uvedena na festivalu alternativního divadla a okrajových témat Příští vlna?
Faidra je téma, které je pod povrchem, a zdá se mi, že ho ani ženy nechtějí otvírat. Vždycky mě vyděsí, když mí kamarádi z divadla začnou vykřikovat, že žádná ženská otázka neexistuje, že není žádná diskriminace, že si vymýšlím. Není to okrajové téma a právě tento festival ho umožnil zpracovat. Jinde se to prosadit nepodařilo.

Sdílet?

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on linkedin