Menu
JUP511186_06ona14a-e1555238109319

Co stojí svoboda

Irena Jirků, Marianne, 1. 2. 2008

Sešly jsme se v divadle, kde také jinde. Viktorii právě skončila zkouška muzikálu, o dvě hodiny později jí začínala generálka pro jiné představení a večer ji čekala ještě derniéra hry o Miladě Horákové… Jinými slovy: neměla času nazbyt, a tak neplýtvala ani jím, ani gesty či vzletnými větami. Byla soustředěná, přesná, otevřená, až mi to bralo dech. A na svých slovech trvala a stále trvá. Klobouk dolů.

Ještě stále si přivyděláváte jako servírka?
Ne, to bych dnes nestihla.

Takže dobrá zpráva!
Dobrá zase tolik není. Pracuju čtrnáct hodin denně, a stejně se pořádně neuživím. Víte, dělám divadlo od čtrnácti let, od osmnácti jsem za to placená a stále mizerně. Jsem z toho drobet nervózní, protože třeba už mám dospělého syna, který by někde potřeboval bydlet. Nebydlím vlastně ani já. Nevíte, kde dají hypotéku divadelníkovi bez stálé pracovní smlouvy? Ale – ani mi to neříkejte, z čeho by pak splácel, pokud svůj život neodevzdá do rukou televizního seriálu?

A nebylo by dobré se odevzdat?
Hm… seriál myslíte. Ten mi nenabízejí, ale teď jsem dostala nabídku, abych dělala uměleckou šéfku v jednom divadle. Přemýšlím o tom a vím, jak je to riskantní rozhodnutí. Dnes, když jsem na volné noze, stíhám vedle jiné práce i Divadelní studio Továrna, což je skutečně projekt můj a mých přátel Karla Steigerwalda, Evy Salzmannové a Anny Hrnečkové. V tomhle divadle máme svobodu, sama vybírám text, sama obsazuju herce… Ta svoboda stojí přesně ty peníze, kterých se mi nedostává.

Skloubit se to nějak nedá?
Když si představím, že budu od osmi do deseti večer v kanceláři a řešit nějaké tabulky? A když třeba vezmete velkou roli v seriálu, vstáváte celý rok v pět ráno a makáte do večera. Ano, můžete si dost vydělat, ale rok pohřbíte v nějaké ordinaci, na nějaké ulici… Žijete život vymyšlené postavy, a ten váš? Není čas.

Jak vás ale pozoruju, na volné noze se také nezastavíte. Stíháte kamarády?
Stíhám, protože dělám divadlo s přáteli, s lidmi, které znám léta, případně s mladými lidmi, kteří se nějak přimotají k nám a připadají nám zajímaví. To je moje rodina, divadlo je způsobem mého života, nerada bych ho vyměnila za jiný, který by mi nevyhovoval.

S potřebou svobody souvisí to, že jste vyměnila profesi herečky za práci režisérky?
Pasivní role herečky, která čeká, až ji režisér, většinou muž, dá roli, mi byla čím dál protivnější. Všechny ty postavy slabých krasavic, o něž snad někdo bojuje! My herečky máme malou možnost v divadle mluvit o věcech, které nám připadají podstatné a jež nás trápí nebo zajímají. Měla jsem dvě možnosti: buď se smířit se stavem věcí, dál se šklebit na režiséry a případně se s nimi hádat, anebo prostě začít režírovat, hledat hry, témata nebo lidi, kteří by mi umožnili dostat můj pohled, mé starosti a trápení na jeviště.

Ani jeden režisér toho není schopen?
Člověk v pozici režiséra bude vždycky mluvit o sobě! Když dělá Hamleta, řeší s ním postavení člověka ve světě, míru svobody, předurčenosti, viny, zodpovědnosti atd. A ženy v Hamletovi? Ofélie je srandovní postavička bez mozku, Gertruda to samé, jen starší.

Takže ve vašem pojetí by hlavní bylo drama Ofélie nebo Gertrudy.
Říkají, že jsem feministka, když dělám tuhle profesi. Ale já jsem prostě žena žijící v určité době a prostoru. Myslím si, že je tedy potřeba psát nové hry, anebo dělat autorské věci, které budou víc s naší dobou a stylem života souviset. Naše skutečnost je proměněná. Zrovna teď jsem pracovala na představení Česká pornografie podle novely Petry Hůlové. Hraje tam šest hereček, kostýmy a scénu dělala taky holka a zabývaly jsme se s chutí vlastním konceptem toho, jak vztahy mezi muži a ženami dnes fungují.

A jak fungují?
O tom děláme umění! Nechci o tom jen mudrovat u stolu.

Zkuste to, prosím.
Myslím, že toho všichni máme hrozně moc. Ženské už nemají v sobě klid, který by mohly rozdávat dál, tu energii, kterou by si mohl chlap zabalit do balíčku a vyrazit do boje. A muže to oslabuje.

Ženy totiž také vyrážejí do boje.
To je právě ten problém. Doma už není nikdo, kdo by dovedl ostatní posilovat. A pak se není čemu divit, že jsme podráždění, hádáme se o to, kdo teda je vedoucí v rodině… Spousta žen, soudím, mezi třicítkou a čtyřicítkou se rychle, doslova za pochodu rozhoduje, jestli budou ještě hrát především roli ženy-matky-hospodyně, anebo se vrhnou na vlastní cíle. A co je lepší? Co zajistí harmonii, kterou tolik všichni potřebujeme a marně hledáme?

A není nesmyslná vůbec celá ta bitva?
Jak to myslíte? Jako že bychom neměly nikam vyrážet a držet se prostě hezky doma?

Vládla by tam možná větší pohoda.
Tomu jistě sama nevěříte!

Po pravdě, vím, že když zůstanu doma, harmonie nevydrží. Ale jsou jiné…
…ano, jsou ženy, co jim tohle vyhovuje a po ničem jiném netouží! Já o sobě ale vím, že to není nic pro mě. Vyzkoušela jsem si to. Měla jsem miminko, všichni ode mě očekávali, že budu šťastná. Ale mě – nepřipravenou dvacetiletou holku – to příšerně zaskočilo. Ta samota. Hodiny a hodiny jsem seděla na špinavém pískovišti, nebylo kam jít a nebylo o čem mluvit. Hrozně mi chyběl rozhovor.

Manžel nebyl?
Manžel vydělával peníze, jako blázen se snažil. Ráno vypadl a vracel se unavený v noci. Neměl náladu na intelektuální rozhovory, a i kdyby měl, než jsem se probrala, celá zblblá ze žvatlání s dítětem, on už spal. Nemyslíte, že tohle prožívá hodně mladých žen? Ani dnes si přece všechny nemohou dovolit služku, která by za ně šla nakoupit nebo pohlídala, když dávají dobré kino. Já si tenkrát přišla ztracená.

Jak se vám podařilo uniknout?
Rozvedla jsem se. Když byly synovi dva roky, chtěla jsem se vrátit do divadla. Respektive chtěla jsem každou sobotu mít čtyři hodiny pro sebe, abych mohla vést v Rubínu dětské divadelní studio. Bylo to minimum, ale ani na to můj muž nepřistoupil. Tedy – zkusili jsme to, když jsem se ale ve dvě hodiny vrátila, leželi oba dva v posteli a ten dospělý si stěžoval, že neví, co si má počít, když kluk pořád volá maminku. To mi přišlo hodně nepartnerské.

Je lepší být tedy nezávislá?
Je smutné být nezávislá, moc to neumím, ale připadá mi to pravdivé. Připadá mi, že mám právo s někým druhým žít až ve chvíli, kdy nepotřebuju, aby mi kupoval zubní pastu. Pak pro něj jsem partner, ne závaží na noze. Když mi tu pastu musí kupovat, marná sláva, i kdyby mě nevím jak miloval, začne se mnou po čase zacházet jako se součástí domácnosti, kterou financuje a jež nemá právo být naštvaná. Ale já v takové situaci jsem čím dál podrážděnější a on unavenější… A pak je z toho problém, který už neumím řešit.

Umíte. Jste dnes nezávislá. A já nerozumím, proč by to mělo být smutné.
Mně to tak připadá. Ale beru to. Člověk se musí někdy zastavit a zeptat se: Záleží mi ještě na tom vztahu, na práci? A jestliže nejde zachovat obojí, musí se rozhodnout: budu riskovat, budu víc s tímhle člověkem, anebo budu víc chodit do práce a uvidíme, co vydrží déle. A o něco z toho nakonec přijde.

Nevěříte, že lze mít vztah i práci?
Asi jsou lidi, kteří to zvládají, ale pak hodně záleží taky na tom, jakého partnera máte vedle sebe. Většina mužů, řekla bych, že hlavně těch starších, nestojí o partnerku, hledají spíš maminku. Nepotřebují někoho, kdo diskutuje, má jiný názor, nebo dokonce útočí. Já jsem se svými muži neuměla hrát tu klasickou roli.

Se svými muži, říkáte. Byla jste tedy…
Třikrát vdaná.

Tedy věříte na manželství.
O téhle instituci se píše v bibli, ale je ještě aktuální? I o tom dělám divadlo.

Proč jste se tedy tolikrát vdávala?
Poprvé jsem se vdávala v sedmnácti, protože jsem byla těhotná. V šestém měsíci jsem o dítě přišla, něco nebylo v pořádku. Pak jsem se vdávala ve dvaceti, a zase proto, že jsem byla těhotná. Víte, já jsem opravdu tehdy nevěděla nic o antikoncepci. Dnes je to srandovní, ale před dvaceti lety nebrala pilulky ani jedna moje kamarádka. Narodil se mi tedy syn a s jeho otcem jsme se hodně snažili, protože jsme se měli rádi, vlastně to manželství vzniklo z velkého přátelství. Jenže ono se najednou narozením dítěte proměnilo a já nechápala, proč po mně najednou můj kamarád chce, abych se stala někým úplně jiným. Byla jsem hrozně mladá, nebyla jsem asi zralá.

A potřetí?
Tentokrát jsem těhotná nebyla. Zůstali jsme spolu patnáct let.

A proč jste se rozešli?
Znali jsme se celý život, vlastně všichni moji manželé se mnou roky dělali divadlo. Jenže postupem času přijde únava z toho, že toho druhého znám už tak dlouho, že on mě zná i z dob, kdy jsem byl úplně blbý nebo blbá. Myslím si, že jsme po celé ty roky jeden druhého vychovávali, měli jsme na sebe silný vliv. Asi jsme dospěli pozdě a kolem těch pětatřiceti jsme začali potřebovat změnu. Bolelo to a dodnes to neskončilo.

Jste kamarádi?
Když dnes řeším něco podstatného, volám bývalému manželovi nebo svému tátovi. Toho jsem získala dost bizarně, až po tom rozvodu…

Jak prosím?
Tatínek od nás odešel, když mi bylo asi šest. Moc jsme se nevídali, žádný vztah. A pak jsem se rozvedla se svým posledním mužem a zjistila, že budu poprvé sama na Vánoce. Roky jsem je slavila s mužem, s dítětem, s manželovými rodiči, a teď najednou prázdno. To jsem se fakt lekla a zavolala tátovi. Něco se stalo, propojilo… Teď se vídáme často, a když mám velký problém, volám mu jako prvnímu.

Žijete sama?
Mám partnera, který je mladší než já, a tak mi nepřijde fér zatěžovat ho například problematikou svého mateřství.

Několik mých kamarádek dnes žije s mladším partnerem. Je to prý krásné, ale chápou časovou omezenost takového vztahu.
Také si to uvědomuji. A s jedním o hodně mladším klukem jsem se už rozešla. Když jsme spolu začali chodit, bylo mi tak pětatřicet a jemu osmnáct, byli jsme spolu asi tři roky. Hezké roky. Rozešla jsem se s ním, protože jsem chtěla vážný vztah, který by se mohl rozvíjet, a tohle nešlo. Za pět let bych mu dělala žárlivé scény.

A pak jste do toho šla znovu.
Tenhle není o tolik mladší, ale jsou to stejně nervy. Vztah je vždy riskantní záležitost. A člověk si nemůže představovat, že mu ten druhý zůstane nadosmrti. To je pravda, na kterou holt musím přistoupit. Stejně jako se musím smířit s tím, že budu stárnout a že umřu. Víte, proč žiju divadlem a nepochybuju o smyslu toho, co dělám? Protože vím, že dobré divadlo pomáhá pochopit sama sebe, vnáší do života překvapivý vhled a pravdu a nutí mě demaskovat sebe i okolí.

To znamená, že musíte být upřímná, musíte na sebe říct velmi mnoho.
Snažím se… Nebo vy snad nevěříte tomu, co říkám?

Věřím.

Sdílet?

Share on facebook
Share on google
Share on twitter
Share on linkedin